Aldarisův blog s tématikou (nejen) Silent Hillu, ale i mých vlastních literáních pokusů a úvah.

Sovětsko – Finský konflikt neboli ,,Zimní válka“ či ,,Talvisota“

10. ledna 2017 v 19:11 | Aldaris |  Toluca prison Library
Po pádu Polska na podzim roku 1939, na kterém se podílela Třetí říše společně se SSSR a po němž si obě mocnosti bývalé Polsko rozdělily, se pozornost Stalina obrátila k Finsku. Už nějaký čas měli Rusové určité územní požadavky a Finové je odmítali. Nebylo divu, jednalo se o území strategická a jejich ztráta by ohrožovala finskou suverenitu. O co tedy konkrétně šlo?

1. Cesta k válce
SSSR měl následující požadavky: Trvalý pronájem poloostrova Hangö, pro zřízení letecké a námořní základny.
Finsko se mělo zdát všech svých ostrovů ve Finském zálivu.
Finsko musí předat pobřežní dělostřelectvo umístěné na ostrovech Björkö.
Také měl být pronájem přístavu Lappohja.
Část území na Karelské šíji a poloostrově Rybačij, připadne SSSR.
Finsko se vzdá ostrova Rusarö.
Když se podíváme na mapu, znamenalo by splnění požadavků prakticky konec neutrality Finska a nepřímou kolonizaci ze strany SSSR. Finové v rámci kompromisů nabídli vlastní zmenšenou verzi požadavků, ale byli odmítnuti. Konflikt byl na spadnutí.
2. Sovětský plán útoku
29.10. 1939 začal sovětský generální štáb plánovat vpád do Finska. Pro začátek byl vyčleněn Leningradský vojenský okruh, ten tvořilo 4. armádní velitelství. Součástí bylo 25 divizí (cca 450.000 vojáků), 2000 tanků a zhruba 1000 letadel a Baltské a Severní loďstvo. Velitelem byl pověřen Kirril Afanasjevič Měreckov.
3. Finský plán obrany
Finsko si bylo dobře vědomo, že dříve nebo později se s komunistickým gigantem utká a hledalo možnosti, jak válce předejít. Na přelomu roku 39/40, západní mocnosti chystaly plány vojenské pomoci pro Finsko, konkrétně útok na SSSR. Po Mnichovské zradě představitelé pochopili, že politika ústupků je jen cesta do pekel a nehodlali dopustit znovu stejný scénář jako v Československu.
Do Finska se mělo přesunout 100.000 vojáků v první vlně, ve druhé až 150.000. Počítalo se s leteckými i pozemními útoky na jih SSSR, konkrétně na Kavkaz. Počítalo se s připojením Jugoslávie, Rumunska, Turecka a Řecka, jižní operace by podpořili cca 100 divizemi. Ze Švédska a Norska by přispěchalo 10 divizí. Cílem leteckých operací, mělo být bombardování ropných polí v Baku a ropné rafinérie v Batumi. Francouzský generál Gamelin, měl celé operaci velet.
Finové s žádostí o pomoc váhali, dosud byli neutrální a tato žádost by je zatáhla do druhé světové války. Také si nebyli jisti, na jakou stranu se postaví Třetí říše. Stejný strach mělo i Švédsko s Norskem, účast na vojenské pomoci odmítlo a zároveň nesouhlasilo s přechodem západních sil přes svá území. Poté se začaly západní mocnosti zdráhat (stejně jako v Mnichově) a jen házely planými sliby a výzvami k SSSR, aby zmírnilo své požadavky. Finové o pomoc nakonec nepožádali a i kdyby tak učinily, nejspíš by se žádné nedočkali. Politika ústupků stále ještě přetrvávala v hlavách západních činitelů. A Josif Vissarionovič Stalin ucítil šanci.
V roli smírného politika nabídl Finům cestu k míru. Ta však byla ještě nesmyslnější než původní požadavky. Požadoval volný průchod sovětských jednotek přes Finsko, přístav Petsamo na severu země, podporu sovětského útoku na jakýkoliv stát. Tento požadavek byl smeten ze stolu.
Finská vláda však uvolňovala malé finanční prostředky pro armádu a podle toho armáda také vypadala. Předseda rady obrany, Gustav Mannerheim, už dlouho apeloval o zvýšení prostředků pro obranu země, avšak dočkal se jich až v roce 1938, když se začaly vztahy se SSSR zhoršovat. Uvolněno bylo 350 milionů marek pro modernizaci vojska a opevnění hranic. Vše však probíhalo děsivě pomalu a Mannerheim ztratil nervy. Podal rezignaci. Veřejnost se vzbouřila, vláda poté kývla že bude brát více v úvahu obranné požadavky a sama veřejnost dobrovolně začala pomáhat se stavbou opevnění.
Když to Mannerheim viděl, rezignaci stáhl a dal se do práce. Obranná linie byla nazvána Mannerheimova linie, soustava bunkrů a opevnění spolu s kulometnými hnízdy. Ale trpěla vážným nedostatkem, nedisponovala žádnými protitankovými děly.
Finové počítali s tím, že Mannerheimova linie zadrží hlavní sovětský nápor až do doby, kdy dorazí armády západních mocností, jak bylo v původním plánu. Po jejich příchodu se měl zahájit protiútok a boje přenést na sovětské území.
Problém byla dlouhá hranice s Ruskem, asi nejsilnější finské síly byly soustředěny na Karelské šíji, kde jim velel generál Östermann. Generál Hägglund zaujal pozici na petrozavodském směru, spolu s generálem Talvelem. Ve směru na Uchtu velel generál Tuomp a na murmanském a kandalašském směru laponská skupina generála Walleniuse.
Před vypuknutím války finská vláda opět začíná situaci podceňovat a Mannerheim dočasně odchází z funkce.
Finská výzbroj byla žalostná. Neexistující protiletadlová a protitanková děla, pouze šedesát lehkých tanků, z nichž třicet nemělo výzbroj. Slabé loďstvo a řídké dělostřelectvo s nedostatkem munice. Asi nejúčinnější zbraní Finska, byla zima. Stokrát silnější a techničtější sovětská armáda, se zdála kolosem. Mannerheim byl stanoven hlavním velitelem finské obrany.

3. Válka začíná
26.11.1939 SSSR zinscenuje dělostřelecký útok na sovětskou pohraniční vesnici Mainila. Akci nařídil tajemník Všesvazové komunistické strany Leningradu, A.A. Ždanov. Z celé palby byli falešně obviněni Finové.
Z Moskvy okamžitě přišlo ultimátum o stažení finských pohraničních jednotek a o několik dní později další lživé výroky o finských útocích na Karelské šíji. Prý díky tomu, je SSSR nucen přerušit diplomatické styky s Finskem.
30.11.1939 je zahájena mohutná sovětská ofenzíva. Sověti předpokládali, že slabá Finská armáda padne za několik dní a proto se do bojů vrhli bez vybavení na dlouhou zimu.
V době útoku měli na frontě Finové jen osm divizí, dvě v týlu, čtyři pěší brigády, jezdeckou brigádu a jeden pěší pluk. V týlu se kvapně formovaly tři záložní divize. Celkem to tvořilo okolo 256.000 mužů, 400 děl různých ráží, 112 protitankových děl. 23 tanků a 270 letadel staršího typu. Souboj Davida s Goliášem, začal.
Celkový plán na dobytí Finska, byl plný chyb, nedostatků a omylů. Vypracoval ho Mereckov, dle pokynů Vorošilova. Bylo zde naprosto opomenuto dostatečné zásobování sovětských sil, lesní terén a počasí. Dalo by se to nazvat nehorším vojenským plánem moderních válek.
Hlavní úkol Rudé armády měla Jakovlevova 7. armáda, prolomit v jednom bodě Mannerheimovu linii a postupovat na Helsinky. Jejich dobytí bylo považováno za konec války. Proti ní stál generálporučík Östermann, s pouhými čtyřmi sbory měl 7. armádu zdržovat co nejdéle. Obával se však naprosté zkázy a své sbory stáhnul. Mannerheim tím nebyl zrovna nadšen. Tím tedy 7. armáda dosáhla 3.12. Mannerheimovy linie.
Jakovlev hnal své vojáky k dalším a dalším náporům na linii, avšak sestava bunkrů se zdála neprorazitelnou. Protitanková děla, schovaná v betonových bunkrech, znamenala naprostou zkázu pro sovětské lehké tanky T-26 a BT. Navíc měly problém s jízdou v hlubokém sněhu, o minových polích ani nemluvě. Hnědé uniformy ruské pěchoty zářily na bílém sněhu a vojáci se prakticky ani nemohli krýt.
Na východním konci Mannerheimovy linie, zaútočila 49. a 150. střelecká divize. Byla však odražena zpět 10. finskou divizí. Finská 5. divize odrazila u Summy 123. a 138. střeleckou divizi a finská 1. divize zastavila 14. divizi u Lädhe, 11. divize zahnala u jezera Muolaa 43. divizi.
Toto se dá označovat za megaúspěch, celý svět obrátil pozornost k Finsku, kdežto Stalin zuřil.
Finové chytili slinu a 23. prosince zahájili protiofenzívu tvořenou pěti divizemi, proti sovětským šesti. Byli však zahnáni zpět do svých pozic. Rudá armáda to znovu zkusila ve východním sektoru, ale 10. finská divize je opět odrazila.
Finové samozřejmě lyže měli a utvořili malé přepadové oddíly, které se na lyžích vynořily z lesa, začaly střílet a než se sověti vzpamatovaly, zase kvapem zmizely mezi stromy. Takto útočily dnem i nocí. Tanky nezmohly vůbec nic a pokud se k lesu přeci jen vydaly, přivítala je smršť zápalných lahví, která tank změnila v rozpálenou pec. Letectvo bylo také bez většího účinku.
Z obavy před těmito útoky, přestala Rudá armáda rozdělávat ohně, výsledkem tohoto rozkazu bylo to, že ráno byla polovina mužstva umrzlá. A pokud někdo oheň rozdělal, upozornil na sebe finské přepadové oddíly a jeho osud byl zpečetěn. Sovětský válečný stroj ztratil pojem neporazitelnosti.
V Berlíně také bedlivě sledovali celý konflikt a Adolf Hitler si vyžádal pečlivé studie nejen o tomto konfliktu, ale také o celé Skandinávii vůbec. Díky těmto poznatkům později padlo Norsko a došlo k fatálnímu podcenění Rudé armády a následné německé invazi do SSSR v roce 1941.
Stalin zuřil vojenskými neúspěchy a začal jednat. Vorošilov byl s okamžitou platností odvolán a nahradil jej maršál Timošenko. Asi jeden z nejschopnějších vojenských velitelů téže doby. Na finské straně Mannerheim odvolal Östermanna a vystřídal jej generálporučík Heinrichs.
Timošenko spustil silnou ofenzívu na západním konci Mannerheimovy linie 11.2.1940, linii prolomil u Lähde a finská 1. divize se marně snažila získat své pozice zpět. Také byly zahájeny vzdušné výsadky, sovětští parašutisté napadali finské týlové jednotky a sabotovali zásobování fronty. Byly bombardovány Helsinky.
Do bojů byly nasazeny nové těžké tanky KV-2, jen malé množství, jednalo se o prototypy a byly do bojů poslány hlavně kvůli otestování. Jako odpověď na finské bunkry, tato verze nedisponovala klasickým tankovým kanonem, ale dělostřeleckou houfnicí. Stačila jedna přesná rána a bunkr byl minulostí. Vzhledem k tloušťce pancířů tohoto tanku, Finové neměli jediný kanon, který by jej dokázal prorazit.
4. Bod obratu
2. března 1940, padly finské ostrovy Lavaansari, Penisaari a Suursaari. Dále Baltská flotila Rudého námořnictva vysadila sedm lyžařských praporů, ty přešly zamrzlý Finský záliv a odřízly silnici na Helsinky. 8. března byla odříznuta silnice Helsinky-Viipuri a další tři střelecké skupiny zaútočili na samotné Viipuri, které držely čtyři finské divize.
Ve středu Mannerheimovy linie udeřily 15. a 23. střelecký sbor a prolomil ji. Finové už neměli sílu je zahnat zpět. 11.3.1940 začal finský ústup. 13.3.1940 přišla platnost o zastavení palby a Mannerheim, stojící proti zdrcující převaze, musel hledat cestu k co možná nejvýhodnějším podmínkám příměří.
5. Hořký mír
14.3.1940, dorazily z Moskvy podmínky pro uzavření příměří. Byly ještě horší než původní požadavky. Hranice Finska na Karelské šíji, se posune o 100 km na sever, město Viipuri se tak stane součástí SSSR. Severní břeh Ladožského jezera, připadne SSSR. Odevzdat ostrovy Suursaari, Lavansaari, Tytarsaari a Koivisto. Rybářský poloostrov a přístav Petsamo připadne SSSR. Dále Finsko ztratí přístav Koivisto a Uras. Také se muselo železničně navázat na koleje ze SSSR do Finska, což znamenalo hladký transport vojenských jednotek přes finské území. Kvůli posunutí hranice, se muselo přestěhovat půl milionu Finů, nikdo nechtěl žít pod Stalinem. Tyto přesuny dlouho vyčerpávaly finskou ekonomiku.
Mannerheim zuřil, ale věděl, že jiné východisko není. Tím však Stalinovy požadavky neskončily. Chtěl Finsko celé a kladl další a další podmínky. Tím způsobil, že Finsko se začalo obracet ke Třetí říši a posléze se k ní přidalo. Když později německé jednotky táhly na Leningrad, Finové získali zpět svá stará území a tím ukončili svou pomoc Němcům na východní frontě. Čímž velmi rozzlobili Adolfa Hitlera.
ZPro SSSR to znamenalo něco jiného. Sice to bylo vítězství, ale za strašlivou cenu. Proti slabému nepříteli padlo enormní množství vojáků cca 100.000 a vyplýtváno mnoho vojenského materiálu. Poškodilo to morálku celého národa, ale nahlas to pochopitelně nikdo neřekl. Špatná práce rozvědky. Intenzivní boje po délce fronty okolo 1600 kilometrů. Vojáci často ani netušili, proč bojují. Nespolehlivost zbraní v třeskutých mrazech. Ve světě SSSR působil jako agresor.
Ale mělo to i své klady. Sověti pochopili, že když voják nemá co střílet, je k ničemu. Začalo se pracovat na zlepšení logistiky, odolnost maziv a zbraní vůči mrazům, lepší zateplení. Využití počasí ve svůj prospěch. Lepší radiokomunikace. Personální změny mezi důstojníky. Hladový voják, špatný voják.
Také Adolf Hitler byl finskou obranyschopností uchvácen. Finové byli slabí, bylo jich málo, jen se bránili a prakticky pokořili sovětský kolos. Později si řekne, co asi dovede útočící armáda, která porazila Finsko, Francii, Norsko, Belgii, Holandsko, Dánsko a angažuje se v Severní Africe. Finové ze sovětů udělali malé kluky, co z nich udělá Třetí říše?
A tak byla 22.6.1941 zahájena Operace Barbarossa, invaze do SSSR. Začátek konce Třetí říše.
Zdroje: Encyklopedie druhé světové války, dokument Gustav Mannerheim, Panzernet, valka.cz.
 

Mobilizace 1938

16. prosince 2016 v 0:11 | Aldaris |  Toluca prison Library
MOBILIZACE ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY
1938


Téma mobilizace našich vojsk v kritickém roce 1938, je často předmětem žhavých diskusí historiků a různých vojenských odborníků na druhou světovou válku. Také ji provází množství mýtů a polopravd, které se pokusím vyvrátit či objasnit. Čerpal jsem z různých historických knih a mnoha internetových článků. Některé z nich si protiřečí a proto nezbývá, než si ujasnit onu zlatou střední cestu.

1. Proč k mobilizování došlo?

Je velmi známou skutečností, že expanzivní politika Třetí říše bude i po anšlusu Rakouska pokračovat. Jako nástroj a Trojský kůň, posloužilo početné německy hovořící obyvatelstvo českého pohraničí. Adolf Hitler na svých shromážděních hřímal o útlaku a diskriminování této menšiny českou vládou a způsobil tak doslova třaskavou situaci v pohraničních oblastech. Vznikla Sudetoněmecká politická strana, pod vedením Konrada Henleina. Ten ve volbách drtivě převálcoval ostatní politické strany v oblasti a počal české vládě klást až nemožné nároky. To vše pod pečlivou instruktáží Adolfa Hitlera.
Vznikl Freikorps, jakási verze sudeťácké domobrany, ve skutečnosti se jednalo o obyčejné teroristy. Měli za úkol napadat bezpečnostní složky, přepadat pošty, úřady a četnické stanice. Když mrtvých přibývalo, byla do Sudet vyslána armáda a Freikorps potlačila. Jeho jednotky utekly přes hranici do Německa. Panovala obava, že Adolf Hitler by toto mohl zneužít pro zdůvodnění přítomnosti německých vojsk na ochranu obyvatel Sudet, k tomu však nedošlo. Sudetoněmecká strana je zrušena, na Konrada Henleina vydán zatykač. Bohužel se mu podařilo uprchnout do Třetí říše.
Tehdy československá vláda ještě počítala se spojeneckými smlouvami, pomocí Francie a Velké Británie. Jenže oběma mocnostem se do války nechce a zvolí nikam nevedoucí politiku ústupků. Tlačí na československou vládu, aby splnila Hitlerovy požadavky.
Dalším spojencem byl SSSR, jenže jeho pomoc byla znemožněna zákazem Polské a Rumunské vlády, která nechtěla přechod sovětských jednotek přes vlastní území. Československo se tak ocitá samo.
19. září 1938 dojde v Mnichově k setkání Adolfa Hitlera, Nevilla Chamberleina a Eduarda Daladiera. Představitelé Francie a Velké Británie prakticky jen přijeli odkývat Hitlerovy požadavky. Pohraničí se stane územím Třetí říše.
Československá veřejnost s tím nesouhlasí, generalita rovněž ne a rozhoří se demonstrace. Vláda podá demisi nastoupí vláda nová. Vojenská. Předsedou vlády se stává generál Syrový, veterán první světové války, jednooký hrdina. Lidé věří, že on republiku nedá. V zemi snad není nikdo, kdo by měl z Hitlera strach.
Ačkoli se ministerští předsedové spojeneckých mocností plácají po ramenou, 22. září dostanou od Německa ledovou sprchu. Chamberlein je Adolfem Hitlerem doslova šokován když ten oznámí, že Sudety nejsou vše. Do Československa vzkáže, že nemá jinou možnost než mobilizovat.

2. Mobilizace

23.9. 1938 ve 22.30, je vyhlášena samotná mobilizace. Všichni služby schopní muži ve věku 18-40 let se mají ohlásit u svých útvarů do tří dnů. Jednalo se cca o 1.250.000 vojáků. Mobilizace probíhala hladce, protiněmecká nálada u veřejnosti eskalovala a odvedenci byli oslavováni jako hrdinové. Jen obyvatelstvo Sudet prchalo do Německa, aby se rukování vyhnulo. Prakticky za den byly stavy téměř plné a čekalo se jen na opozdilce. Obranné pozice byly obsazeny, hranice střeženy, těžké i lehké pevnosti předzásobeny na obléhání. Letadla zahřívala motory, tankům se leskla děla, dělostřelectvo zaujímalo pozice. A zásobování mělo po chvíli plnou hlavu starostí. Nepočítalo se předem s tak rychlou mobilizací a brzy se vyskytly logistické potíže, hlavně co se týkalo nákladních vozů. Vojsko ještě nebylo zdaleka plně motorizováno a hojně se využívalo koní.
Došlo také k částečné mobilizaci Francouzské armády, což jen posílilo morálku našeho lidu. Letiště se připravovala na přílet francouzských bombardérů. Na pohraničních pevnostech se objevují nápisy typu ,,Přes nás neprojdou", ,,Táhni rakouský čalouníku" či ,,Bílé punčochy obarvíme narudo".

3. Plán Německého útoku

Německo přihlédlo k československé mobilizaci jako k provokaci a Adolf Hitler nařídil 1. říjen 1938 jako den zahájení operace Zelená (Fall Grün), útoku na ČSR. Sestavením Fall Grün, byl v roce 1937 pověřen polní maršál a nejvyšší velitel branné moci (Oberster Befehlshaber der Wehrmacht ) Werner Eduard Fritz von Blomberg. Operace však ještě prošla řadou změn, reagovalo se tak na různé politické výsledky a omezené německé vojenské a průmyslové zdroje.
Hlavní zbraní operace, měl být moment překvapení a útok po celé délce hranic. Díky anšlusu Rakouska, mělo ČSR s Třetí říší hranici dlouhou 2000 kilometrů. Navíc těžká pohraniční opevnění, se nacházela jen na severu, na západě a na jihu lehčí opevnění a na hranici s bývalým Rakouskem, nedokončená opevnění.
S mobilizací však moment překvapení padnul a znejistěn byl i samotný Adolf Hitler. Němečtí generálové proti útoku protestovali, protože hrozilo reálné nebezpečí útoku Francie ze Západu a Německo by se opět ocitlo v situaci, která mu zlomila vaz v první světové válce; válka na dvou frontách. To si uvědomoval i říšský kancléř a zaváhal.
V původním plánu operace Grün, měla Luftwaffe úkol napadat železnice, ničit mosty a konvoje, aby ztížila mobilizaci.Jenže i tato výhoda kvůli včasnému mobilizování padla.
ČSR tak ukázala celému světu, že se Hitlera nebojí a dočkala se velkých sympatií i za oceánem, a přesto zůstávalo ČSR stále osamoceno.
Německo mělo v plánu prudce zaútočit ze severu a jihu a republiku tak rozdělit na dva kusy. Hlavní síly se měly přehnat přes Plzeň a dobít Prahu. Plán nepočítal s Maďarskou podporou, jelikož Maďarské vojsko kvalitativně na československou armádu nestačilo, navíc mělo politickou krizi s Rumunskem o některá území a připravovalo se na válku právě s Rumuny. A s Jugoslávií mělo vztahy také značně poškorpené. Němci nepočítali ani s Polskem, které si kladlo nároky na Těšínsko a k hranici přesouvalo jednotky.
Říšský maršál a vrchní velitel Luftwaffe, letecké eso první světové války Hermann Göring hřímal, že Prahu srovná se zemí, že jej sice mrzí, že zničí jedno z nejkrásnějších měst Evropy, ale že nebude mít na výběr a také tím ukáže Britům, co dokáží jeho bombardéry. Oni mu prý stále nevěří…
Německo pro útok vyčlenilo 2.000.000 vojáků a poměrně vysoké množství obrněných divizí. Nutno však podotknout, že polovinu německých tankových sil tvořily lehké taky typu Panzer I, vyzbrojeny pouze dvěma kulomety a disponující pouhým 13 mm silným pancířem, což bylo v oné době velmi nedostačující. Další byly lehké tanky Panzer II, měly 20 mm kanon a pancíř silný 14.5 mm. Střední tanky Panzer III a těžké tanky Panzer IV, tvořily zhruba čtvrtinu tankových sil. Ostatně nedostatky tanků Panzer I, se naplno projevily o rok později při invazi do Polska, kde utrpěly poměrně vysoké ztráty.
K nasazení do týlu, byly připraveny oddíly Falschirmjäger, parašutisté páchající záškodnické akce jako přepadání zásobovacích konvojů, kladení min a průzkum. Nedá se říci, jak by se s těmito špičkově vycvičenými a hlavně nečekanými vojáky československá armáda vypořádala, ale vzhledem k vysoké morálce obyvatelstva, kdy by proti Němcům bojovala snad i batolata, možná by byly akce parašutistů zmařeny.

4. Luftwaffe

Ačkoli se často říká, že Luftwaffe by naše tehdejší letectvo smetla z oblohy, není to tak zcela pravda. Je skutečností, že němečtí letci disponovali bojovými zkušenostmi díky občanské válce ve Španělsku, ale množství moderních letadel v Luftwaffe ještě nebylo tak vysoké, jak se často uvádí. Tolikrát zmiňovaný Messerschmit BF109 verzí A a B, se prozatím nedostával tak hojných počtů, jako později. Byl by spíše nasazován, kdyby situace ,,hořela". Hlavním stíhacím letounem při německém útoku, by pravděpodobně byl dvoumotorový Henschel 123, naše dvouplošníky Avia B-534, by byly přinejmenším vyrovnaným soupeřem a proti BF109 jen o něco horším. Jelikož ke střetu těchto letadel nikdy nedošlo, můžeme jen polemizovat. Závěrem by zřejmě rozhodla prostá čísla, německých letadel by bylo více.
Bombardovací síly by tvořily hlavně střemhlavé bombardéry Junkers 87 Stuka, taktické bombardéry DO-17, JU-52 (později užívaný jen jako transportní letoun), Heinkel 111. Typů bombardérů měla Luftwaffe poměrně hodně, včetně těch starších, ale otázkou je, kolik by byla schopna nasadit. Potýkala se s nedostatkem paliva a hlavně maziva. V té době ještě Třetí říše nebyla spojencem Rumunska, tudíž neměla přístup k rumunské ropě v Ploješti. Pro Fall Grün byla vyčleněna zásoba benzínu na pouhý měsíc bojů. O tom ale v ČSR nikdo nevěděl…
Kvůli omezené zásobě pohonných hmot, by zřejmě Luftwaffe mohla operovat jen po omezenou dobu, i tanky potřebují palivo. Navíc by letectvo mělo těžší práci kvůli mlhavému říjnovému počasí. Z toho důvodu, by zřejmě opravdu došlo hlavně na bombardování měst, jak vyhrožoval Hermann Göring,

5. Němečtí generálové

Jak stojí výše, mozek operace Grün, byl polní maršál von Blomberg. Kdo ale měl armády vést? Nejvyšším velitelem a tedy i zodpovědným za celou operaci byl generálplukovník Walter von Brauchitsch, rozený Berlíňan, zastávajíci tradiční německé vojenské hodnoty. V budoucnu měl ohledně ruské fronty časté neshody s Adolfem Hitlerem, v roce 1941 prodělal infarkt a poté byl ze zdravotních důvodů Hitlerem odvolán.
Jeho přímý podřízený a velitel 2. armády byl generálplukovník Gerd von Rundstedt, velitel 8. armády Feodor von Bock, velitel 10. armády generál dělostřelectva Walter von Reichenau, velitel 12. armády generálplukovník Wilhelm von Leeb a velitel 14. armády Wilhelm List.
Nikomu z těchto velitelů se sem příliš nechtělo a když po Mnichovské dohodě Erich von Manstein, jeden z nejlepších německých polních maršálů viděl operační plány československé obrany, chytil se za hlavu a prohlásil: ,,My měli ale štěstí!"

6. Československý plán obrany
Jak jsem psal výše, nebyla pohraniční opevnění po celé délce hranic a generalita si to uvědomovala. Navíc byla známa kniha německého tankového generála Heinze Guderiana s názvem ,,Achtung panzer!" a tak zde byly mlhavé představy o nové taktice, stylu udeř a pokračuj. Zkrátka Blitzkrieg. Proto bylo vybudováno několik dalších obranných linií, počítajících s řekami. Z toho také vyplývá, že hlavní vltavské opevnění bylo zřejmě považováno za to nejhlavnější. Za ním byla Praha. Pevnosti byly opravdu propracované, ze zkušeností z první světové války, bylo myšleno i na bojový plyn, proto bylo podle vzoru Maginotovy linie zbudováno odsávání vnitřního vzduchu a nasávání vnějšího vzduchu.
Na předchozích západočeských opevněních, měl nepřítel ,,vykrvácet". S Plzní bylo od počátku počítáno tak, že nebude udržena. Pouze se na zdejších liniích povede určitý odpor a pak se bude ustupovat až k Vltavské linii. Pravdou je, že Wehrmacht by touto metodou silně trpěl, z hlediska morálky je to hodně unavující a nahlodá to onu německou ideu neporazitelnosti. Něco podobného, ne-li horšího zažili Němci později na Východní frontě. V případě pádu Prahy, se měla vojska stáhnout na Moravu do hor a tam vést partyzánskou válku.
Otázkou však zůstává, jak by generalita musela reagovat, když by Wehrmacht prorazil v jednom bodě a pokračoval do vnitrozemí, jako to předvedl v Polsku, Francii a Rusku. Se strategií Blitzkriegu se dosud nikdo nesetkal a když se tak stalo, položilo to polovinu Evropy.
Dr. Edvard Beneš, také žádal Polsko o pomoc. To ho odbylo s tím, že chce Těšínsko. Kdyby jen věděli, že budou další na řadě. Dále měl obavy z Maďarského útoku na Slovensko, nevěděl o napjaté situaci Maďarska s Rumunskem a Jugoslávií. Nevěděl o omezených zásobách pohonných hmot pro německé vojsko. Ba naopak, československá rozvědka Německo strašlivě přecenila. Beneš jí věřil, generalita ne.
A dalším problémem je skutečnost, že Německo chtělo ČSR rozpůlit na dvě části. Pak by nebylo kam ustoupit...

7. Československé jednotky

Hlavní silou československé armády, byla považována pěchota. Ale pozor, ne takovým způsobem jako u Francie či Británie, ale trošičku jinak. ČSR se snažilo jít trochu dopředu, bylo jasné že metody první světové války jsou fuč a navíc nejsme tak početná země, abychom si mohli dovolit zákopovou válku. Proto se hodně pracovalo na spolupráci s dělostřelectvem, což velmi záviselo na telefonické síti, tudíž na spojařích. Počítalo se s letectvem, ne stylem množství bombardérů, ale stylem stíhači vyčistí oblohu a bude klid.
Problém byl v motorizaci. Díky světové ekonomické krizi, na armádu nešlo tolik finančních prostředků kolik by bylo třeba a musela se tedy spoléhat na koňskou sílu. Jenže kůň se musí krmit a napojit, navíc v bojové vřavě a hluku, se bude plašit, pokud není cvičen. A na to by zřejmě nálety bombardérů JU-87 Stuka, které při útoku pouštěly sirénu, měly nejspíše fatální účinek.
Pěchotu poté doplňovaly cyklistické jednotky, schopné poměrně rychlého přesunu. Koňská kavalérie typu prozkoumej, udeř, znič a uteč.
A podstatnou silou byly tanky. Páteř československých tankových sil, tvořil v plzeňské Škodovce vyráběný lehký tank LT vz. 35. Disponoval kanonem ráže 37 mm, čelním pancířem 25 mm. Bohužel, v době mobilizace byla většina těchto tanků ve fabrikách, kvůli výměně kulometů. Proto byly některé tanky poslány na hranice i s dělníky, aby dokončili přezbrojení. V této době československá armáda disponovala cca 200 kusy tanků LT 35.
Pražská ČKD získala kontrakt na nástupce tanku LT-35, tzv. LT-38. Bohužel, v době mobilizace ještě nebyl dokončen a na bojiště se podíval až pod německým velením… Ovšem Němci z něj byli ohromeni. Svou palebnou silou dalece převyšoval jejich typy Panzer I a II, dokonce byl německými měřítky označen jako střední tank. Pod hákovým křížem se prohnal Polskem, Francií, u Moskvy, pak byl vyřazen, ale jeho dokonalý podvozek, se stal podvozkem pro mnoho německých stíhačů tanků a protitankových samohybných děl.

8. Letectvo

Páteří stíhacího letectva, byly letouny typu Avia B-534. Často podceňované, ale tehdy pro Němce vyrovnaný soupeř. Jako bombardovací sloužily Avia B-71 ANTKA, v licenci vyráběný sovětský Tupolev SB-2. Bohužel, letectvo bylo cca třikrát menší než to německé. Tudíž bychom čistý vzdušný prostor asi neudrželi. Protiletecká obrana disponovala 400 protiletadlovými kanony a stejným počtem protiletadlových kulometů. Ovšem, neměli jsme radary, jako Britové…

9. Proč k útoku nedošlo?

Adolf Hitler byl nervózní. Když vtrhne do ČSR, nejen že bude krvácet, ale bude i riskovat útok ze západu. Británie je námořní mocnost, ovládne vše kolem a znemožní zásobování Východního Pruska. Rozhodne se vše vsadit na jednu kartu. 30. září 1938 je podepsána Mnichovská dohoda. Sudety jsou definitivně německéa vojenská pomoc spojenců, je vyloučena. Účastní se Benito Mussolini,Adolf Hitler, Eduard Daladier a Neville Chamberlein. Chamberlein opět stáhl ocas mezi nohy a když se vrátil do Velké Británie tak prohlásil, že zachránil mír. Kdyby jen věděl že dva roky na to, budou německé bomby padat na Londýn.
Maďarsko bylo eliminováno hrozbou Rumunska, že když zaútočí na ČSR, dočká se války. Polsko se stáhlo pod hrozbou SSSR, pokud napadne ČSR, dočká se války. O těchto událostech Edvard Beneš nejspíše nevěděl, kdyby ano, zřejmě by jednal jinak. Špatná práce rozvědky.
Na Slovensku povstal Tiso a přijal od Adolfa Hitlera nabídku samostatného Slovenského štátu. Tím bylo Slovensko spojencem Třetí říše a zbytek ČSR byl jen okleštěným mrzákem.
Je také nutné, zmínit jednu určitou osobnost. A tou je Emanuel Moravec, plukovník, který v době mobilizace téměř pálil vlajky s hákovým křížem a nějaký čas nato, mu byl na svatbě za svědka Reinhardt Heydrich…
Před koncem války se Moravec zastřelil.

10. A co říci na závěr?

Podle toho co víme dnes, jsme se měli bránit. Konflikt bychom sice nakonec prohráli, ale Německo by poté nemělo sílu k dalším výpadům nejen v Evropě. Bylo by mnoho mrtvých na obou stranách, ale stále by to bylo méně, než 40.000.000 mrtvých, které druhá světová válka přinesla. Po československém dobrodružství, by se proti Hitlerovi vzedmula vlna odporu, padnul by mýtus o německé neporazitelnosti a nadřazenosti, o které stále hlásal. Jak by mohl vysvětlit tolik prolité německé krve s tak malým státem, jako byla ČSR, když hlásal o germánské nadřazenosti a české špíně? Joseph Goebbels by měl mnoho práce to vyžehlit. Navíc brzy po zbabělém Chamberleinovi přišel Churchill. A německá armáda v roce 1938, zdaleka neměla takovou sílu jako v roce 1939, když vpadla do Polska.
Adolf Hitler zkrátka zahazardoval a vyšlo mu to. Chamberlein a Daladier přesně dokázali, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Dva roky po jejich odkývání hořel Londýn a na Eiffelově věži vlála Svastika…
Ale vše zlé je pro něco dobré. Díky podrobení uprchlo do cizích armád mnoho statečných bojovníků, ať to byl Fajtl, Peřina či Svoboda. Mnoho čechoslováků bránilo Tobruk, Sokolovo, osvobozovalo Kyjev, sestřelovalo Heinkely nad Británií, umíralo u Dukly a podporovalo Slovenské národní povstání. Republika byla minulost, ale národ zlomen nebyl.
Ale nabízí se jedna otázka. Proč Hitler nezasáhl během mobilizace? Proč Luftwaffe nezaútočila na probíhající mobilizaci, jak bylo v plánu? Znamená to snad, že Adolf Hitler blafoval a s útokem nepočítal? Věděl co by ho to stálo, tak to zkusil přes slabost Chamberleina. Co se říšskému kancléři tehdy odehrávalo v hlavě, se už nedozvíme. Každopádně rok 1938 je asi rokem s nejvyšším počtem otázek oněch kritických let.



Zdroje: Edvin P. Hoyt: Andělé smrti, Rupert Batler: Encyklopedie druhé světové války, Erich von Manstein: Ztracená vítězství, České století: Den po Mnichovu, Paměť národa, Panzernet, Československá armáda Mobilizace 1938, Co kdybychom se bránili? , Historie CS: Opevnění a mobilizace 1938.

Návrat 3. část

27. června 2016 v 23:46 | Aldaris |  Toluca prison Library
,,Dost dlouho, byl jsi mimo zhruba dvacet minut, možná víc. Už jsem fakt myslel, že jsi se zbláznil."
Třeští mi hlava, snažím se rozpomenout co se dělo. Svírám si čelo a říkám: ,,Já…mám pocit že jsem byl jinde. Někde…nevím. Fyzicky jsem tam nebyl, ale má mysl ano."
,,A kde?" ptá se Will.
,,Připadá mi to, jako kdybych díky té knize nahlédl do minulosti. Viděl jsem tohle místo ještě před tím, než se tu postavilo město. Zaznamenal jsem válku, morovou ránu, celou historii Silent Hillu, snad celá staletí. Měnilo se to, ale jedna věc zůstala stejná. Nějaké uctívání jakéhosi boha, či démona…"
,,Démona? Jak to vypadalo?"
,,Už jsem jeho podobou v nějaké knize nebo dokumentu viděl…Lidské tělo, ale s křídly a rohatou kozí hlavou, Satan to není, je to něco jiného. Celou dobu se jeho podoba nad tímto místem vznášela…a na závěr…"
,,Na závěr co?"
Jsem zmatený, snažím se to nějak uspořádat, ale nejsem z toho moc moudrý. Nakonec povídám: ,,Asi jsem viděl sebe. Sebe a Candy. Ten démon se nad ní vznášel a vztahoval k ní ruku, pak to skončilo a probral jsem se."
Will neví co má říct. Vím že má problém mi uvěřit. Na druhou stranu už se tu setkal s tolika podivnostmi, že to začíná chápat. Oba dva nás napadá stejná myšlenka.
,,Myslíš že si ji ta příšera vzala?" vysloví naši myšlenku nahlas.
,,Nevím, je to možné. Asi to bude nějaký bůh tohoto místa. Proto je to tu prosycené zlem. Vždy ho tu uctívali. Nosili mu oběti…Jestli uctívání skončilo, rozzlobil se a žádá další oběti. Začínám si myslet, že si vzal Candy a možná celé obyvatelstvo."
,,A co ti lidé, se kterými jsme se setkali?" ptá se Will.
,,Mohla to být iluze. Třeba jsme se vůbec s nikým nesetkali. Nevím, něco si hraje s naší myslí. Ta kniha…" strčím do tlustého svazku, ležícího na zemi, ,,se nám také nedostala do ruky náhodou."
,,Myslíš že je to jeho práce? To proč tady jsme, to co se nám stává…"
,,Připadá mi, že zčásti jeho a zčásti něčeho dalšího. Ta kniha nám svým způsobem pomohla. Poodhalila pravdu. Něco chce, abychom ho buď zastavili, nebo klepli přes prsty," namáhavě ze sebe soukám slova. Strašně mě bolí hlava, naražené koleno, nejradši bych si lehl a spal. Cítím se natolik unaveně, že bych usnul i zde.
Will má hlavu v dlaních: ,,Jsem z toho úplně zmatený. Jako ve zlém snu. Vůbec nevím, co dělat."
,,Já si hlavně musím trochu odpočinout, mám pocit, že bych neudělal krok. Tu knihu dej zpátky, myslím že už ji potřebovat nebudeme."
William vstane, vezme těžký svazek do rukou a odnese zpět k oltáři. Tam se zarazí a praví: ,,Hele, toho jsem si předtím nevšiml. Je tu jakýsi flakón s nějakou bílou tekutinou a černý kalich. Zajímavé vybavení kostela…"
,,To tedy ano," zamumlám.
Nechá věci na pokoji a vrací se ke mně. Chvíli na mě hledí a pak praví: ,,Jak odsud? Co dál?"
,,No…nevím jestli to půjde stejnou cestou jako dovnitř. Nechce se mi zpět na krvavý hřbitov."
,,Myslíš že to má kryptu?"
,,Kostel svaté Stelly měl, dostal jsem se tak do katakomb a pryč. Třeba to bude i zde. Dej mi ještě chvilku," žádám.
,,Jasně, odpočiň si. Já se po tom podívám," rozhlíží se Will a chystá se zkoumat kostel.
,,To ať tě ani nenapadne!" vykřiknu. ,,Nesmíme se za žádnou cenu rozdělit! Už bychom se také nemuseli najít, půjdeme společně."
Chvilkama mám pocit, jako bych tu byl s dítětem. Jak někoho může na tomto místě a za takových okolností vůbec napadnout, jít o samotě?
Namáhavě se zvedám: ,,Tak jo, je čas vypadnout."
Za kamarádovy pomoci, se belhám směrem k oltáři. Za ním by mohl být vchod do krypty…
Will otevře malá dvířka vedle oltáře a řekne: ,,Tady je to."
Připravím si brokovnici a pronesu: ,,Jdeme na to."

Will rozsvítí svou baterku a nahlédne dovnitř. Kužel světla ozáří strmé zaprášené schody. S namířenou pistolí procházíme dveřmi a společně míříme do tmy.
Temnota před námi, by se doslova dala krájet. Místo aby světlo naší svítilny tmu rozhánělo, se spíše zdá, že je tmou pohlcováno. Kamenné schody pod našima nohama, jsou kluzké a odporně slizké. Naštěstí se nejedná o krev, nebo něco podobného.
Noha mě pekelně bolí, cítím, jak mi otéká. Kulhání po takto strmém a kluzkém schodišti, také není snadná záležitost.
Z temnoty se zničehonic vynoří dveře. Podivné, orezlé a se zamřížovaným okénkem. Lezou po nich ohavní tvorové. Smrdutí, slizcí brouci, horší než švábi.
No nezbývá, než jít dál. Stisknu kliku a dveře se s ukrutným zaskřípěním otevřou. Vskutku bych nečekal to, co se za nimi objeví. Hledím do dlouhé, zešeřelé chodby, osvětlené několika blikajícími, matnými světly u stropu. Zdi jsou hnusné, slizké a pokryté něčím, co je možná plíseň.
Otáčím se ke svému společníkovi, chci něco říct, jenže… Za dveřmi, kterými jsem prošel, je zemina. Není to zeď, jen čistá zemina, jako kdyby jste se propadli pod zem. A Will samozřejmě nikde.
,,Co to je za hovadinu? Vždyť jsem tudy prošel! Wille! Wille!"
Na mé volání, není žádná odpověď. Kam ten chlap mohl zmizet? Propadla se snad zem? To je hloupost, musel bych to slyšet. Ty dveře jsou náhle slepé. Hodilo to Willa někam jinam? Je ten chlap vůbec skutečný? Nevymyslel jsem si ho proto, abych měl důvod se na tohle šílené místo vrátit? Podvědomě vyvolaný přelud, abych měl důvod se sem vrátit a hledat tu, kvůli které cítím vinu? Tu, která mi zachránila život?
Během těchto úvah, postupuji chodbou a brzy je mi jasné, kde jsem se ocitl. Postranní vstupy do dalších křídel, zamřížované dveře, okna… Jsem v base. Nejspíš věznice Toluca.
Nevím, jak jsem se sem dostal, když by měla být až za jezerem. No podstatné je, že výjimečně nic, neusiluje o můj život. Žádná obluda? Copak se děje? Na druhou stranu, to šílené prostředí, to bohatě vynahrazuje. Kapající vlhkost ze stropu, poblikávající světla, slizké zdi a podlaha, která podkluzuje. Zamřížovaná okna, zpoza kterých proudí jen temnota. Buďto je noc, nebo jsem hluboko pod zemí.
Nějak nevím, kam se vydat. Držím se hlavní chodby, ale ta končí a po stranách jsou jen kvanta dalších dveří. No co mi zbývá? Zkusit některé z nich.
Použiji rozpočítávadlo a vyberu si ty, které určí ,,výsledek". Nevypadají nijak vábně, ale to ty ostatní také ne. Zavedou mě do křídla s celami. Jak odporné místo! Matné světlo osvětluje smrdutou, vlhce páchnoucí chodbu, kterou po jedné straně lemují zamřížované dveře jednotlivých cel. Jsou užírány korozí. Všímám si, že stěny jsou postaveny z kamenných bloků. Toto vězení musí být velice staré. Možná tu bylo ještě dříve, než vznikl zajatecký tábor během války Severu s Jihem. Možná to bylo jen přestavěno…kdoví.
Cely jsou prázdné, některé pootevřené. Kdo by tam také přebýval… žádné zpráchnivělé kosti, nic takového…
Co to? Vyrušilo mě zasténání! Někdo tu je! Prohledávám jednu celu po druhé a na konci vězeňského křídla nacházím nezkorodované, ocelové dveře do miniaturní cely, která má obyvatele.
Je jím světlovlasý muž, oděn v černém kabátě, potřísněný krví. Slepené vlasy mu zakrývají obličej. Pohlédne zakaleným zrakem na mě.
,,Neuvěřitelné…Ty jsi člověk! Musíš mi pomoci!"
Podezřívavě si jej prohlížím. Kdo to může být? Stejná oběť jako já? Nějaký nešťastník, který se také dostal do spárů Silent Hillu? Je na něm cosi fascinujícího. Vzbuzuje lítost, ale zároveň strach. Cítím z něho nešťastnost a smutek. Ztrátu. Osamělost. Cítí se jako já…
,,Kdo jsi? Jak jsi se sem dostal?" ptám se.
,,Ten netvor…ten parchant! Neunikl jsem mu. Dej si na něho pozor!" vykřikuje roztřeseným hlasem.
,,Na koho?" zajímá mě.
,,Je to zrůda. Přišel z pekla! Vyžívá se v mučení lidí! Ohavné monstrum, které s nezastaví před ničím! Pronásleduje mě celé měsíce! Není před ním úkryt!"
,,Ale kdo je to? O kom to mluvíš?"
,,Je to kat! Ohání se gigantickým nožem! Nemá obličej. Nosí špičatou kápi. A je všude! Všude!"
Ten nešťastník má očividně problém s příčetností. Ačkoli ten popis…Už jsem se s tím někde setkal.
,,A proč jde po tobě?"
Muž sklopí hlavu a jakoby provinile šeptá: ,,Protože hledám něco, co jsem ztratil. Dělám vše pro to, abych našel to, co mi dlouhé roky schází… A jemu to vadí!"
Tohle chápu. I já se sem vrátil proto, abych někoho našel. On možná dělá to samé a trochu ztrácí na rozumu…
,,Pusť mě. Ať ji mohu najít!" prosí mě.
,,Koho konkrétně?"
,,Mou matku! Mou drahou matku! Musím to dokončit, abych ji získal!"
Ten smolař tu hledá svou matku? No proč by ne… Ale něco mi tu stále nehraje. Je zvláštní, i na zdejší poměry.
,,Co musíš dokončit?"
Zamračí se. Očividně o tom příliš mluvit nechce. Nakonec praví: ,,Své poslání. A potom, budu moci zůstat se svou matkou."
,,Jaké poslání?"
Zaškaredí se: ,,To je má věc! Každý někdy musíme učinit něco, abychom si zasloužili odměnu!"
,,Když tě pustím, kam půjdeš?"
,,Do South Ashfieldu, tam je má matka."
Takže jen návštěva maminky? Nemohu si pomoci, ale cosi mě před tímto člověkem varuje. Nicméně… Být to opačně, jako psychopat bych vypadal já. Také bych žádal o pomoc. I mé důvody by asi vypadaly zvláštně. No tedy dobrá.
Přicházím k vězni a zkoumám zámek jeho cely. Zdá se pevný, ale… Po chvilce hraní, kopání a tahání, cosi praskne a dveře se otevřou. Rezatá západka se jednoduše utrhla. Divné…To šlo nějak moc snadno. To by přeci dokázal i ten vězeň.
Zajatec proklouzne dveřmi a tváří se velice spokojeně. Usmívá se na mě a říká: ,,Učinil jsi dobrý skutek! Změníš život mnoha lidem, ne pouze mně! A teď…"
Jeho řeč přeruší strašlivý řev, odkudsi z hloubi věznice. Muž znervózní a vyděšeně se rozhlíží: ,,To je on! Už ví že jsi mě pustil! Utíkej!"
A rozběhne se k nejbližším dveřím. U nich se ohlédne a křikne: ,,Zdrhej! Pokud je ti život milý!"
Rozrazí je a zmizí ve tmě chodby. Stojím s otevřenou pusou a pokouším se, si nějak urovnat myšlenky. Ten člověk byl děsivý a zároveň vzbuzoval lítost. Ale nevím, zda bych klidně usnul, kdyby on byl nablízku. Doufám, že jsem neudělal strašnou chybu, když jsem ho propustil…
Znovu ten řev. A z menší vzdálenosti. Měl bych zmizet! Po stopách toho muže se mi jít nechce, půjdu jinudy. Vrátím se do původního směru a pospíchám tak, jak mi to kluzká podlaha a bolavý kotník dovolí.
Projdu pevnými dveřmi do další hlavní chodby. Musel jsem se dostat do protější části objektu. Kde jen může být východ?
Míjím strážní stanoviště a narazím na dvoukřídlé dveře. A hele, že by hlavní vchod? Bez váhání zkusím kliku, dveře se tiše otevírají a vycházím ven. Ale omyl! Žádný čerstvý vzduch! Jen temnota, dusno a cupitání ve tmě.
Kde to jsem? Klopýtám tou temnotou, vnímám zvuky kroků okolo, ale nic se odnikud nevyřítí. Jen mě asi něco pozoruje. Zatím bez úmyslu ublížit mi. Co je to? A jaké to má záměry Při těchto myšlenkách zakopnu a abych zabránil pádu, natáhnu ruce před sebe. Zastavím se o něco pevného, cítím pod rukama dřevo. Ve slabém světle, přicházejícím kdoví odkud, rozeznávám hmotu jakési konstrukce. Čím víc se snažím zahlédnout, tím víc můj strach stoupá. Nenašel jsem cestu z věznice. Našel jsem popraviště. Jedná se o dlouhou šibenici, na které visí tři oprátky. A nejen to. Podle krvavých stop okolo, se zde nejen věší… Ale i bodá…
Celý se roztřesu a couvám zpět ke dveřím do věznice. Ten dvůr je tak prosycen zoufalstvím, bezmocí a depresí, že je to téměř hmatatelné.
Posvítím nad sebe a nestačím se divit. Strop? Ten dvůr má strop? Jak to že nevidím nebe? A mlhu? Je to uzavřený prostor. Něco je tu špatně.
Ze šibenice je mi špatně a když se cupitání ze všech stran přibližuje, zamířím zpět ke dveřím.
Věc která před nimi stojí, mě donutí k výkřiku. Dvoumetrová postava v od krve špinavé zástěře, třímající v ruce obrovský nůž. Na hlavě pevná špičatá kápě, zakrývající obličej. Bez hnutí mě pozoruje. Zaútočí na mě? Leknutí pominulo a kupodivu necítím strach. Jen respekt.
Chvíli na sebe hledíme a popravčí udělá nečekanou věc. Ustoupí stranou. Pouští mě pryč? Měl bych zmizet, než si to rozmyslí. S nepříjemnými pocity se přibližuji ke dveřím a sleduji chování netvora. Stále bez hnutí jen hledí a ruka s meganožem zůstává skloněna. Nahmatám kliku a otevírám dveře. Každou setinou očekávám útok. Ale on nejeví žádnou aktivitu, prostě jen stojí jako totem.
Proklouznu dovnitř a zabouchnu za sebou. Žádné rány do dveří, žádné pokusy otevřít… Prostě nic. Záhadná bytost mě nechala projít jako starého známého. Tohle je ta nejpodivnější věc, jakou jsem tu zažil. Ještě mi také mohl ukázat cestu ven…
Spěšně pospíchám pryč, než si své chování Pyramiďák rozmyslí. Na konci chodby narazím na další větší dveře a scéna za nimi mě málem donutí ke zvracení. Síň je plná mrtvol. A ty zde leží už velice dlouho. Napočítám nějakých osm těl. Jsou sice ve značném stádiu rozkladu, ale i tak poznám, že oběti byly zastřeleny. Odehrál se zde strašný masakr. Ale kdo jej spáchal…
Proběhnu hnusnou scenérií k východu a tam se ocitnu ve vstupní hale. Konečně! Tohle vypadá jako hlavní východ. Utíkám k hlavním dveřím a nedočkavě tahám za kliku. Ani se nehnou. Vztekle do nich kopu a pak skrz jejich skleněnou výplň posvítím ven. Místo světla a mlhy zase jen tma. Kdyby jen tma… Zemina. Jsem stále pod zemí. Celá ta basa je pod zemí.
Zklamaně si sednu a přemýšlím, co dál dělat. Zdá se, že jsem se ocitl v pasti. Kam asi utíkal ten vězeň? Možná jsem se ho měl držet. Ale jeho osud je zřejmě jiný. Nejspíš jeho cesta ven bude jiná…
Po Willovi ani stopy. Mrtvé ticho vládne věznici. Zrak mi jezdí po stěnách, stropě, podlaze… A hele, u zamřížovaného schodiště je otevřený poklop. Že by cesta dál?
Posvítím do poklopu a spatřím rezatý žebřík. No co se dá dělat… Jinudy to nejde. Sestupuji po úzkých kluzkých příčkách a cítím zesilující se zápach. Začíná být nesnesitelný.
Když dokončím sestup a rozhlédnu se, zvedne se mi žaludek. Jak smradem, tak pohledem na ohavnou scenérii. Ocitám se v márnici. Všude kolem leží zakryté mrtvoly, páchnoucí a hnijící. Místnost je poměrně malá a jediný východ z ní, je další cesta do hlubin.
Beze strachu zahajuji kvapný sestup a snažím se být co nejdál od márnice. Tohle by vydržel málokdo. Fujtabl, co mě tu ještě čeká? Uvítal bych, kdyby žebřík raději vedl nahoru na povrch, ale všechno přesně naopak. Slézám do tmy, nevím co se tam nachází. Ale slabou útěchu mám. Vzdaluji se od márnice a puch mizí.
Slezu ze žebříku a prohlížím si prostor. Pokud byla věznice v podzemí zvláštní, tohle je ještě zvláštnější. Podlahu tvoří parkety, zdi vypadají jako domovní. Vymalované, nijak špinavé, pouze zašlé. Strop světlý. Stojím v chodbě, jejíž konec mizí ve tmě.
Pomalu se vydávám vpřed a přicházím na křižovatku. Kam teď? Budu se řídit pravidlem pravé ruky. Po pár minutách, se ocitám na další křižovatce. Co to má znamenat? Nějaké bludiště?
Opět zamířím doprava a uvažuji, jaká překvapení mě ještě čekají. A ta na sebe nenechají dlouho čekat. Chodba končí otvorem, kde nacházím další žebřík, zase vedoucí dolů. Nu což… Vracet se a riskovat, že tu totálně zabloudím a nenajdu cestu ven, nemá smysl. Bludiště může být obrovské a kdoví co se v něm schovává. Možná minotaurus, pomyslím si pobaveně.
Mám podezřele dobrou náladu. Čím to? Jako kdyby s mým postupem ubývala beznaděj. Blížím se snad ke konci toho všeho? K cíli mého osudu? Podvědomí to vycítilo?
Sestoupím do hlubiny a šlápnu do mělké, špinavé vody. Stěny jsou kamenité. Musím být velice hluboko pod věznicí. Voda sice páchne, ale má nepostradatelnou výhodu. Kdyby se něco blížilo, poznám to podle cákaní. Doufám, že to také nebude nějaké bludiště jako tam nahoře…
Chodba se různě klikatí, jednou doleva, podruhé doprava, stoupá, klesá…Voda páchne… Sice jednotvárná cesta, ale bez nebezpečí. Ani necítím strach. V duchu přemýšlím, jak to celé dopadne. Proč mě Silent Hill oddělil od Willa? Jaké s ním má plány? Zavedlo nás to sem společně, najednou to má být jinak. A zdejší ,,starosta" mě nechal na pokoji. Vlastně i monstra někam zmizela.
Chodbu zakončuje žebřík, který pro změnu vede nahoru. No konečně! Snad mě to vyvede z podzemí! Stoupám vzhůru a žebřík po chvilce končí. Příliš brzy…
Zklamaně se ocitám opět v bludišti. Nalevo zívá ústí chodby, naproti mně otvor s dalším žebříkem dolů. Tohle už je opravdu k zbláznění!
Motání labyrintem mě nijak neláká, tak se rozhodnu pro žebřík. Slezu jej, téměř čekám že zase stoupnu do páchnoucí vody, ale prostředí je zcela odlišné. Není zde voda, ani pevná zem. Podlahu tvoří husté pletivo. Pod ním jen zívá neproniknutelná tma. Vypadá to pevně, nemělo by pode mnou prasknout. Prostor kruhový…
Zdi se sice ztrácí ve tmě, nicméně držím se dále pravého směru. V levé stěně míjím odpudivě vypadající dveře a nakonec se ocitnu opět u žebříku. Co to? Chodím kolem dokola…
Pak mi to dochází. Obešel jsem nějakou kruhovou místnost, či co to je. Šplhat po žebříku zase nahoru, mi moc platné není. Nuže, navštívíme onu kulatou místnost…
Dveře jsou místy od krve, klika ohmataná a pokrytá zaschlou krví. Jen s překonáním a hlubokým nádechem, za ni beru a otevírám. Mému zraku se odkryje další nechutný prostor. Připadám si jako v dílně zvrhlého řezníka. Páchne to tu krví, ze stropu visí podivné konstrukce, nachází se tu mučící nástroje. Na zemi, stěnách, dokonce i stropě, krvavé cákance.
,,Tady by se líbilo Dexterovi," řeknu potichu.
Uprostřed stropu se otáčí velký větrák. Šachta která se za ním nachází je úzká, tím by se prolézt nedalo i kdybych zařízení nějak vypnul a odstranil. Visící konstrukce jsou zašlé, od zaschlé krve a prázdné. Až na jednu. Je v ní zaklíněno tělo.
Přijdu blíže, posvítím a s výkřikem uskočím. Poznávám toho nešťastníka. Visí hlavou dolů, krev mu pokrývá hrudník, krk i obličej. Vytéká ze strašlivé bodné rány, kterou mu kdosi uštědřil přímo do hrudi. Poznávám ho. Je to Will.
,,Tohle ne, dalšího už ne!" běduji. Ohmatávám puls, nic nenahmatám. Musí být mrtev několik hodin, tělo už je studené. Je mi jasné, kdo ho zabil. Ten mizerný Pyramiďák…
Mým tělem začíná projíždět třas. Točí se mi hlava. Mozek má pocit, že vybuchne. Rozklepou se mi nohy a nakonec povolují. Padám k zemi na špinavou zem. Oči mi zastírá temnota a se zvukem kvílejících sirén, ztrácím vědomí…
Otáčející se větrák ve stropě…Zakrvácená kruhová místnost…Už neležím na zemi. Stojím pevně na nohou. Ale nějak si nemůžu vzpomenout…kdo jsem…Matný záblesk vědomí mé osobnosti je smazáván něčím…silnějším…
Chci se chytit za hlavu, ale nejde to. Brání mi v doteku tvrdá kápě…Něco cítím v pravé ruce. Svírám dlouhé ostré kopí…Oděn ve špinavé zástěře…Osobnost se zcela ztrácí… … …

Vyprahlý rozpálený dvůr, ozářený horkým sluncem. Zdi kolem silné, pokryté vězeňskými okny. Uprostřed vyvýšená šibenice, ke které je připoutáno zmítající se tělo hlavou dolů. Pomalý výstup po schodech k šibenici. Trestanec otáčí hlavu, jak jen může. Kopí se zvedá a noří do trestancových zad…





KONEC
 


Návrat 2. část

27. června 2016 v 23:41 | Aldaris |  Toluca prison Library
Návrat

Část 2.



Rozhlížím se a pak mě napadne mrštit po něm židli, do které jsem vrazil. Snad ho to aspoň zdrží. Zvedám ten kus nábytku, není to obyčejná kancelářská židle z laciných materiálů, toto je bytelné dřevo a podle toho také tolik váží.
Hybrid se se skřípáním koleček přibližuje a jeho dementní škleb mě místo hrůzy spíše rozesmívá. Ta krev stékající z jeho odporné huby, už ne. Sleduje co dělám, očividně nevěří, že ho mohu ohrozit.
S námahou zvednu židli nad hlavu a vší silou ji po něm mrštím. Nemá šanci uhnout, ale chrání se rukama. K mé hrůze židli chytí a velice snadno jí ulomí nohy. S dementním chechtáním je po mě hodí. Jedné sice uhnu, ale druhou odrážím rukou a dost to zabolí, jsem natolik ,,šikovný", že mě zasáhne do zápěstí.
Není čas zabývat se bolestí, beru do ruky ulomenou nohu a vrhnu se vstříc příšerákovi. Zřejmě očekává úder, zkouší se krýt rukama, já ale předmět uchopím obouruč a okovanou špičkou mu ji vrazím do odporné huby. Nechutně to křupne, když mu kovová špice vyrazí zuby a zlomí čelist. Zapřu se o nohu jako o páku a škubnu. Zástupcův vaz praskne jako suchá větev.
Pustím nohu a odskočím dozadu. Pozoruji stvůru, ale asi je to mrtvé. Hnusná parodie člověka a…kolečkové kancelářské židle. Dřevěná noha od židle zástupci trčí z pusy jako čelní stěžeň plachetnice.
Bojácně přistoupím ke stolu a prohlížím si mrtvé ohlodané tělo. Obličej je sice značně zohavený, ale i tak poznám, že se nejedná o Willa. Aspoň jedna dobrá zpráva!
Přemýšlím co dál. Je to šerifská stanice, musí tu být nějaká zbraň. Snažím se ignorovat páchnoucí špínu a plíseň na zdech a nábytku. Pak si všimnu zašlého stojanu s brokovnicemi. Konečně!
Nadšeně jednu uchopím a zjišťuji, že není nabitá. Takže prohlížení nechutné kanceláře nekončí. V hromadách různého haraburdí na psacím stole, mi padne zrak na jednu knihu. Na deskách čtu: Pohřešované osoby
Mohlo by tam být něco o Candy! Listuji podle abecedního pořádku, ale nic nenacházím. Není tam! K čertu, je to snad fiktivní postava nebo co?!
Vztekle knihou mrsknu do kouta a hledám dál. Konečně! Jedno balení šestnácti nábojů! Naláduji brokovnici, ještě jednou pohlédnu na mrtvého zástupce a zamířím ke dveřím. Napůl očekávám, že bude zamčeno, nebo něco podobného, ale zdá se, že mám vyjímečně štěstí. S vrznutím je otevřu a vycházím ven.
Černočerná tma, nikde ani světýlko. Vítr hučí v tmavých ulicích. A zase ten paradox. Je noc a žádná mlha. Proč tu bývá mlha jen přes den? Na tomhle místě člověk prostě musí být skoro slepý. V noci tma jako v pytli a přes den nepřirozená mlha.
A jakým směrem se vydat? Nemám žádné vodítko. Kde může být Will? Naposledy jsme se viděli v Neelyho baru, než mě sebrali šerifové. Will se měl jít optat do nedalekého Cafe Mist. Mohl by být někde tam? Nebo zůstal v té původní verzi města a do tohohle šílenství to vrhlo jen mně?
Jen by mě zajímalo, jak tam v té tmě trefím. Cestu sice znám, ale poslepu to nebude jednoduché. Budu muset jít nalepený přímo na okraji chodníku a sledovat ukazatele s ulicemi. Doufám že nezahučím do nějakého kanálu, jako tenkrát. To byl zážitek!
Potichu našlapuji po obrubníku a dávám bedlivý pozor na každý krok. Nechce se mi vrazit do nějaké nestvůry, nebo zakopnout o popelnice a udělat hluk po celém městě. Kdoví co všechno bych na sebe upozornil. Zvláštní je, že ani necítím takový strach. Vypadá to, že jsem se už otrkal. Nebylo by divu, po tom všem… Při mé první návštěvě jsem tu skoro zešílel…
A je po tichu! Někde přede mnou a trochu zprava, něco drhne. Něco těžkého a kovového, je vlečeno po asfaltu. Je mi jasné, že ať je to cokoli, nebude to nic dobrého.
Zastavuji a pokleknu, snažím se být co nejmenší. Očima zírám do tmy, ale beznadějně. Prostě je temnota tak hustá, že nezahlédnu vůbec nic. Skřípání zesiluje. Já začínám pomalu ustupovat a snažím se nezpůsobit sebemenší hluk.
Schovám se za auto a čekám, co se bude dít. Skřípání se začíná pomalu vzdalovat. Netuším, co jej může vydávat, ale zní to velice děsivě. V tomto mrtvém tichu…představa nějakého monstra táhnoucího bůhvíco…brrrr!
Po několika minutách zvuky ztichnou a já se vydávám dál. Přemýšlím, zda je horší denní mlha, nebo noční tma. V obou případech je vidět velké kulové, ale asi mám raději tu mlhu. Hluboko v člověku je zakořeněna nejistota ze tmy, ve které se může skrývat absolutně cokoli, a to vše je ještě přiživováno fantazií.
No vida, jsem v Katz street, na konci bloku je Cafe Mist. I když se cíl nachází blízko, snažím se potlačit nutkání ke spěchu a nepolevit v ostražitosti. Co to vidím???
Z pouliční lampy visí lidské tělo, vychází z něj narudlá záře, která krvavě osvětluje blízký prostor. Když se přiblížím, zjišťuji, že tělo je stažené z kůže a ještě z něj odkapávají kapky krve na chodník. V rudé záři vypadají jako krvavé rubíny. Obličej nerozeznám, ale doufám, aby to nebyl Will…
Odvrátím oči od děsivé ,,dekorace" a lampu zeširoka obcházím. Které šílenství zase tohle dopustilo? Je to k neuvěření, co na tomhto místě člověk může vidět…PLESK!
S jeknutím poskočím, tak mě ten zvuk vyděsil. Cosi pláclo o zem, kousek za mnou. Mám strach se otočit, ale musím. Obracím se a děsím se toho, co mé oči uvidí. NIC? Vlastně ano, tělo z lampy zmizelo, ale záře zůstala. To plesknutí značilo spadnutí těla na zem, ale…kde je?
Ať koukám jak koukám, tělo na chodníku neleží. Také nechápu, jak mohlo spadnout, zřetelně jsem předtím viděl řetěz s hákem, na kterém viselo jako maso u řezníka. Nakonec má zvědavost zvítězí nad strachem.
Vracím se k lampě a prohlížím chodník pod ní. Prostě nic. Jen kapky krve, které z těla předtím odkapávaly. Odkutálelo se někam? Několikrát pravděpodobné místo dopadu obejdu, nahlédnu i na silnici, ale zkrátka nic. Snad to neobživlo a nečíhá to tu? Raději zmizím…
Vracím se směrem ke Cafe Mist a čekám, kdy mě ruce bez kůže chytí za krk. Naštěstí se nic takového nestane a já otevírám dveře kavárny. Oslní mě světlo, které uvnitř vládne, zvláštní že nebylo přes okna vidět zvenčí…a to není vše. Podnik je plný LIDÍ! A živých!
Šokovaně se ohlédnu zpět a přes prosklené dveře vidím denní světlo, krásný sluneční den, všude pouliční ruch, auta jezdí, lidé chodí, baví se…
Jsem zpátky? Nebo je to nějaká iluze?
,,Uhni sakra!" zavrčí nějaký host, vycházející ven. Jeho dvoumetrová postava mě odhodí z cesty a málem spadnu na zem. Snažím se rychle z překvapení vzpamatovat a brokovnici schovám pod bundu. Myslím, že by nebylo nejlepší, navštívit kavárnu s bouchačkou v ruce. Mohlo by to skončit jak ve filmu Desperado.
Několik lidí mi jen věnuje krátký pohled a pak se vrací k hovoru se svými spoluhosty. Cítím tu nejistou atmosféru, nikdo se neusmívá, mluví málo a tváří se vyděšeně. Copak, neocitl se někdo z nich také v tom ,,druhém" světě jako já? A pak mi důvod docvakne.
U nedalekého stolu sedí tři muži a dvě ženy a šokovaně hledí do novin, které jeden z mužů čte. Vzrušeně o něčem diskutují. Copak, že by bulvár objevil zas nějakou ,,senzaci"? Vrátil se snad Elvis z Marsu? Je jen jeden způsob jak to zjistit.
Přejdu k jejich stolu a snažím se tvářit společensky. S úsměvem se zeptám: ,,Copak, stalo se něco? Tváříte se dost vyděšeně."
Muž s novinami mi je podá a řekne: ,,Si to přečtěte a budete se tvářit taky."
Sáhnu po novinách a titulní strana mě šokuje. Píše se:

Brutální vražda strážce zákona!

Dnes v brzkých ranních hodinách, byl v kanceláři místního strážce zákona, nalezen brutálně zavražděný zástupce, John Harrison. Jako vražedný nástroj, byla použita noha od stolu, kterou neznámý útočník, oběti vrazil do úst a trhnutím tak zlomil vaz. V místnosti byly jasné známky zápasu. Zatím není jasný motiv, ani pravděpodobná totožnost útočníka, výslech zástupcova nadřízeného probíhá a policie vyhlásila informační embargo.

Roztřeseně upustím noviny na stůl. To není možné…To přece… Co jsem to tedy zabil? Byl jsem vůbec v ,,temné části" a neměl jen přeludy? Co když ten zástupce nebyl hybrid člověka a židle, ale zkrátka jen výplod mé mysli? V hlavě mám takový zmatek, že cítím jak má příčetnost kolísá. A tohle…je tohle skutečné? Tahle kavárna, toto město, neležím doma v posteli a neprožívám další noční můru? Je Will skutečný? Jsem já živý? Nepotkala mě smrt a toto je peklo?
Z uvažování mě probudí hlas chlápka, který mi noviny půjčil: ,,Vidím, že vás to taky vzalo. Stalo se to hned tady za rohem… Pro nás místní je to pořádná rána. Nic tak brutálního, jsem tu ještě nezažil. Kdo mohl tohle udělat?"
,,Nevím," zamumlám. Myslím, že potřebuji panáka, ano panáka a pořádného!
Zamířím k obslužnímu pultu a servírce řeknu: ,,Skotskou, velkou!"
Musím vypadat hrozně, protože se zatváří skoro vyděšeně.
,,Jste v pořádku?" zeptá se.
,,Ano, jen se mi trochu zatočila hlava," odpovím potichu.
Naleje mi a já do sebe nedočkavě hodím celou. Poručím si další, když mě někdo vezme za ruku: ,,Tady jsi!"
Ohlédnu se a spatřím Willa!
,,Proboha, kde jsi byl?" ptá se. ,,Hledal jsem tě snad po celém městě!"
,,Ani to nechtěj vědět," říkám mu. ,,Pojď, sedneme si ke stolu, ať nás nikdo neslyší."
Vezmu si sklenici a zamířím ke stolu, který právě opustili dva hosté. Sednu a mlčím. Nevím jak začít.
,,Tak mluv, co se stalo? Stala se tu vražda," povídá Will.
,,Já vím, už jsem o tom četl," odvětím potichu. ,,Když jsi zamířil sem, šel jsem si do Neelyho baru koupit pivo. Zevnitř vidím ty dva šerify, kterých jsme se ptali na Candy. Slídili okolo našeho auta. Zajímalo mě co chtějí, tak vyjdu ven a oni, abych jim ukázal kufr. Klíčky jsi měl ty, tak povídám, že musí počkat až se vrátíš. Šerif řekl ať nekecám, vzal za kličku a kufr bez problému otevřel. No a uviděl ten náš arzenál. Chtěl vidět můj zbroják, jenže jelikož ho nemám, tak mu odpovím že zbraně jsou tvé, že na tebe počkáme a vše se vysvětlí. Jenže on že ne, a normálně mě sebrali. Na stanici mě zavřeli do cely a tam jsem usnul. No a potom…Probuzení v pekle. Ocitl jsem se v té ohavné části Silent Hillu!"
,,Jaké části?" diví se Will.
,,Nevím jak to nazvat, v té temné části. Krev, temnota, příšery…Pořád jsem byl na stanici, ale…změněné. A změněný byl i ten zástupce. Vypadal jako srostlý s kolečkovou židlí a žral mrtvolu!"
,,Co?" vykulí se Will. ,,To zní dost nevěřícně!"
,,Věř mi, je to pravda! Na tomhle místě se prostě dějí divné věci, nevím čím to je, že to pořád potkává mě. Asi to sedí někdě ve mně, nevím proč zrovna já!"
,,A co bylo dál?" chce vědět.
,,Ta příšera mě napadla. Zabil jsem ji. Nohou od stolu…"
,,Tos byl ty???"
,,Ano, ale nezabil jsem zástupce! Zabil jsem tu kreaturu! Nebyla jiná možnost, zabilo by mě to!"
,,A jak ses odtamtud dostal?"
,,Po smrti té věci, jsem sebral brokovnici a utekl ven. Byla noc. Město plné strachu…oběšené, stažené tělo visící z lampy…vejdu sem a tady vše v pořádku! A venku očividně taky!"
Podle Willova výrazu soudím, že váhá, zda mi má věřit. Copak on se ,,tam" nedostal? Byl celou dobu tady?
,,A kde jsi byl ty? Tebe to tam nevtáhlo?" ptám se.
,,Ne, poptal jsem se po barech, obchodech a pak se vrátil k autu. No a ty nikde. Tak jsem předpokládal, že se taky někde vyptáváš a čekal jsem. V autě jsem usnul zhruba na dvě hodiny, když mě vzbudil rozruch. K policejní stanici se řítila záchranka a státní policie. Došlo mi, že se něco stalo, ale nenapadlo mi, že to bude ve spojitosti s tebou."
,,Ty mi nevěříš, že je to tak?"
Will váhavě odpoví: ,,No zní to všechno hrozně neuvěřitelně. Já nic zvláštního nezaznamenal, to město se zdá naprosto v normálu. Ale zase nevidím důvod, proč by sis měl vymýšlet. Popravdě řečeno, nevím co teď dělat dál."
,,Vymyslet způsob, jak hledat Candy. Z obyvatel o ní nikdo nic neví…v jejím domě taky nic…kde jinde hledat?"
Oba mlčíme. Došlo mi, že jsme neměli připravený žádný náhradní plán, respektive hlavně já. Tak nějak jsem tušil co můžeme čekat, ale Silent Hill mě zase překvapil. Na pohled vše v normálu, ale pod povrchem, shnilé jádro. A pak dostanu nápad.
,,Mám nápad, kde se můžeme podívat. Není to zrovna šťastné místo, ale možná ji tam najdeme."
,,Kde?" zajímá se Will.
,,Na hřbitově."
,,No…zrovna tam bych ji nerad hledal, ale možná tam leží. Každopádně mě zrovna jiná možnost nenapadá. Tak půjdeme tam."
Vstávám ze židle a dávám pozor, aby mi nevypadla brokovnice. Nikdo si nás nevšímá, ale mohl někdo vidět, jak mě odvádějí na stanici a vzpomenout si…
Opouštíme podnik a vydáme se po Katz street a následně Lindsey street, k ceste kolem jezera a hřbitovu. Venku panuje stále ten běžný městský ruch civilizace. Beze známek jakýchkoli nevysvětlitelných věcí. Mlčíme. Nevíme o čem mluvit. Já si zase připadám jako v bláznivém snu a Will váhá, jestli mi má věřit. Možná má strach, že jsem nějaký psychopat a chystám se zabít i jeho. Kdyby jen tušil, s čím jsem bojoval!
Když míjíme květinářství a blížíme se k hranici města, napadá mě jedna věc.
,,Hele, je možné, že město nás nepustí. Hřbitov leží mimo něj," povídám.
,,Jak to myslíš, nepustí?" zajímá se Will.
,,No že zkrátka nepovede cesta ven. Bude prostě nějak uzavřena, buďto propastí, nebo nějakým nepřekonatelným plotem, co já vím… Když tě Silent Hill nechce pustit, tak tě prostě nepustí, dokud tu nevykonáš co máš, což často netušíš, co je tvůj úkol."
Will mávne rukou: ,,My už si poradíme."
Začíná to být čím dál očividnější. Will mi nevěří. A čemu se také divit? Od našeho příchodu nic nevysvětlitelného nezažil, kromě mého ujišťování a vyprávění o děsivých věcech, nemá nic. A pak se dozví, že jsem brutálně zavraždil šerifova zástupce. Musí si myslet, že mám zatmění mysli, v jakémsi dejavu jsem viděl monstrum, zabil ho, město považoval za tmavé, prázdné a strašidelné…
Na jeho místě bych asi uvažoval stejně. Skoro si přeji, aby na nás něco zaútočilo, aby se prostě projevilo ono kouzlo tohoto místa. A ono nic!
Míjíme poslední domky Silent Hillu a vstupujeme na pěšinu, vedoucí ke hřbitovu. Čím dál postupujeme, okolí se mění…
Už je to tady! Slunce se schovává za mraky, začíná padat vlhká mlha. Stává se hustou, neproniknutelnou. Ruch města za námi, úplně ztichnul. Nic neříkám, čekám jak na to zareaguje můj společník.
,,To je to o čem jsi mluvil?" ptá se. V jeho hlase zní nejistota. Už si není tak jistý. A to se ještě nic neděje, pouze padla ta proslulá mlha, ukrývající naprosto cokoliv…
,,Máš zbraň?" zeptám se.
,,Ano vzal jsem si pistoli. Proklatě! V autě jsme nechali brokovnice, úplně jsem na to zapomněl!"
,,To se nic neděje, ti fízlové je stejně zabavili. Neboj, kdyby tam byly, nezapomněl bych. Tady se pohybovat beze zbraně, je čirá sebevražda."
Odhaduji, jak daleko je to ještě ke hřbitovu. Nemělo by to být ještě moc kroků. A pak ticho přeruší štrachání. A zvuk kroků.
Trhneme sebou oba dva. Will se vyjekaně rozhlíží, pistoli namířenou. Kroky ustaly, hned jak jsme se zastavili.
,,Něco je za námi," špitnu. S namířenou zbraní postupuji opatrně vpřed, připraven okamžitě střílet. Mlha se přelévá jako pára nad hrncem, nic nevidím, žádné obrysy a ticho vládne dál.
,,Jdeme opatrně dál," obracím se zpět ke hřbitovu a nepřestávám se ohlížet. Will se chudák celý třese. V duchu si říkám: jen počkej chlapče, to je jen předehra.
Kráčíme potichu dál, nejprve je ticho, slyším jen v uších pulzovat svůj tep, srdce buší jak o závod. Adrenalin mi šplouchá v cévách.
A znova! Pomalé, kradmé kroky, na suché písčité cestě. Lidské kroky. Může to být nějak ozvěna našich kroků? Ale jak by to bylo možné? Kroky občas ztichnou, pak se zase objeví. I když se ohlížíme, vůbec nic není vidět. Jakmile zastavíme, ztichnou a když vyrazíme, zase se za chvilku objeví.
Zničehonic se z mlhy před námi vynoří orezlá vrata hřbitovní brány. Konečně na místě! Z dosahu těch kroků! Chytám za rezavé držadlo a vrata se s hlasitým skřípotem otevírají. S bouchnutím je za námi zavřu, nevidím ke hřbitovu nic přicházet. Ať je tam cokoliv, na hřbitov to nejde.
Stejně jako okolní krajina, i hřbitov je ponořen v mlze. Z jeho vzdálenějšího konce slyším šplouchání, břeh jezera. Kromě tichého skučení větru, se nic neozývá. Náhrobky v mlze vypadají jako prsty, varovně se tyčící. Hřbitov je poměrně velký, chvíli potrvá, než všechny náhrobky zkontrolujeme. Byl bych raději kdybychom tu hrob Candy nenašli, Will si to také určitě přeje. Představa že žije, je sice hezká, ale uvnitř tomu ani jeden nevěříme. Na druhou stranu, jestli ji zabilo nějaké monstrum, kdo by ji asi zde pohřbil?
Nerozdělíme se, společně přicházíme k prvnímu náhrobku. Je velmi starý, popraskaný, vytesaná písmena zašedlá a skoro nezřetelná. Zrakem se nedají přečíst, prsty přejíždím po studeném kameni a luštím nápis. I když se jen těžko dá jméno rozeznat, Candy se tu určitě nepíše.
Popojdeme k dalšímu. Ten luští Will. Náhrobek je novější, jméno se dá pohodlně přečíst. Stojí tam: Thomas Orosco Lumberjack
,,To mi nic neříká," přeruším ticho a přecházím k dalšímu hrobu.
,,Myslím že jsem něco kdysi četl v novinách, někdo s tímto jménem…ale už si nevybavím v jaké souvislosti, snad vražda či co," říká Will.
,,No co jiného taky čekat na tomto místě…" pronesu trpce.
Obcházíme další náhrobky a ticho ruší jen šplouchání jezerní vody o nedaleký břeh. Vysoká tráva se vlní v chladném větru. Je lezavo a chlad nahání husí kůži. Aspoň tedy myslím že je to z chladu.
,,Co se děje?" řekne náhle Will.
Rozhlížím se a také jsem zpozoroval tu změnu. Stmívá se, pomalu, až je šero, ne úplná tma, ale šero. A zápach, něco začíná příšerně smrdět. Připomíná mi to hnilobu, zatuchlinu a plíseň. Země se začíná chvět.
,,Připrav si bouchačku," syknu směrem k Willovi.
Stojíme k sobě zády a čekáme co se bude dít. To nepříjemné chvění zesiluje, pomalu a pozvolna. Zemětřesení?
,,Co tohle znamená?" řekne potichu můj kamarád. Hlas se mu třese. Je na tom lépe, já se třesu celý.
,,Nevím, ale s ničím dobrým nepočítej."
Zvuk praskajícího kamene a vršek hrobu nejblíže k nám, doslova exploduje. Z díry vystříkne sloup rudé tekutiny, nepochybuji že je to krev. Vyděšeně na to hledíme. Z okolí se ozývají stejné rány, hroby se začínají otevírat. Připomíná to výbuch sopky, jen místo magmatu tryská krev…
Instinktivně se přemisťujeme ke kapličce, či co je to za stavbu v jednom z koutů hřbitova. K bráně bychom museli přímo mezi těmi krvavými sopkami. Mlha zřídla, jako kdyby nám snad chtěla usnadnit výhled na tu hrůzu.
Čekám co z hrobů začne vylézat, jako se to stává v béčkových hororech, ale vím že nějací zombíci by pro Silent Hill byli málo originální, ten si vymyslí něco svého. Nevím jestli se mi to zdá, ale mám pocit, jako by se potoky krve tryskající z hrobů, začaly stékat společně našim směrem.
,,Sakra jde to po nás, měli bychom vypadnout!" křičí Will.
Už se pomalu nepřemisťujeme, běžíme rychle ke kapli. Nevím sice co by se stalo kdyby nás ta krev dostihla, ale určitě nic dobrého. Už se blížíme, vidím dveře, ještě pár metrů…AUUUU!
Cosi mě chytlo za nohu, já letím jako pytel brambor a bolestivě přistanu na pravém koleni. Začnu kolem sebe mlátit pažbou brokovnice, když mi Will chytne za ruku a pomáhá vstát.
,,Klid, byl to jen kořen! Zakopl jsi o kořen, uklidni se!"
Začínám zase vnímat. Bolest v noze je nesnesitelná. Nemůžu udělat ani krok a ta zatracená rudá tekutina se k nám stéká, už má velikost malé říčky. Will mě přidržuje a já se snažím klusat alespoň jednou nohou. Dveře jsou na dosah. V tom tichu je slyšet jen odporné zurčení krvavého proudu.
Will rozrazí dveře, strčí mě dovnitř a zabouchává. Neřešíme teď opatrnost, na to není čas. Radši se nechám sežrat nějakou příšerou, než utopit živou krví. S napětím hledíme na zem a čekáme, jestli krev pod dveřmi poteče dovnitř. Zdá se že ne. Ta podivnost se zřejmě spokojila s tím, že nás zahnala dovnitř a zůstala venku. Jen abychom neskončili v náruči něčeho horšího…
Vnitřek kaple je temný, zašlými gotickými okny sem proniká jen trocha světla. Zrnka prachu se třpytí ve vzduchu. Několik ztrouchnivělých dřevěných lavic, polorozpadlá kazatelna, zpovědnice, obrovský kříž nad oltářem.
Tento pohled mi připomene kostel svaté Stelly, který jsem minule navštívil…Na kříži tam viselo tělo kněze, ten se začal hýbat, měnit, ze stěn tekla krev…brrrr! Hnusná vzpomínka!
Nic takového se tu neděje. Naopak, je to celkem…uklidňující. Těžko se věří tomu, že v Silent Hillu může být něco uklidňujícího, ale tady to tak je. Alespoň na pohled.
,,Nikdo a nic tu není, ta krev za námi neteče," okomentuje to celé Will.
No toho bych si nevšiml, napadne mi v duchu sarkasticky. Moje nervy už toho mají taky dost, nerad bych svými poznámkami kamaráda ještě více rozhodil. Unaveně sedám na zem a opřu se o lavici. Koleno bolí nesnesitelně.
,,No, asi jsem si to pěkně narazil. Jak se teď odsud dostaneme, to netuším," prolamuji ticho kaple.
,,Nech to chvíli odpočívat, pak to zkusíme rozhýbat. Pěkně jsi s tím narazil na ten kámen. Doufej že je to pouze naražené."
,,To budu doufat. Musíme vymyslet, co teď. Ven nemůžeme."
Will se zahledí do prázdna a praví: ,,Mám pocit, že už ji stejně nenajdeme. Kdo dokáže přežít v tomhle. Asi bychom měli vypadnout."
,,Je to fajn nápad, ale nevěřím že to půjde tak snadno. Město tě nepustí dokud nebude něco dokončeno. Buď tu zemřeš, nebo uděláš co musíš. Co ale učinit teď, nevím."
Will se zamyšleně rozhlíží a jeho zrak padne k oltáři. Ukáže bradou a říká: ,,Podívej, je tam nějaká kniha."
Ohlédnu se a vidím na oltáři ležet rozevřenou, velkou tlustou knihu v tvrdých, zašlých deskách. Musí být nesmírně stará.
,,Kouknu na to," vydá se Will k oltáři.
,,Buď opatrný," varuji ho.
Našlapuje po zaprášené kamenné podlaze, zkouší zem ,,otestovat" napřed špičkou, než došlápne. Nehce se mu propadnout někam do pekla. Já tuším nějakou past a s namířenou brokovnicí hledím ke stropu a po zdech. Nic se sice nehýbe, ale čekám že každou chvíli odněkud něco vyskočí. Připadám si jako myš v hadím doupěti.
Will stojí u oltáře a vztahuje ruce po knize. Když ji zvedne, ztuhne a hledí na ukřižovanou postavu Ježíše. Oba čekáme že se něco stane, ale ono nic. Klid a mír, šestý smysl mlčí. Zato fantazie pracuje na plné obrátky.
Will s mohutnou knihou v náručí, přichází ke mně. Ukazuje mi starobylým písmem psaný nápis na tvrdých deskách: Ztracené vzpomínky
,,Ztracené vzpomínky…Co to může být? Čekal bych v kapli spíše Bibli," dumám nahlas.
Will pokrčí rameny a listuje zažloutlými stránkami. Po chvilce říká: ,,Vůbec tomu nerozumím. Je to psané nějakou…přijde mi to jako nějaká staroangličtina či co. Některá slova vůbec neznám, ale z toho čemu rozumím, chápu, že jde o nějakou knihu o magii. Asi."
,,Ukaž," natáhnu ruce po knize. Mlčky mi ji předá a namátkou hledím na jednu stránku.
,,Píše se tu cosi o rituálu, pak něco o příšerách svolávajících mlhu a podobné věci. Nedává to hlavu ani patu. Je to okultismus, ale jak se to ocitlo zde…"
,,Třeba nám to může nějak pomoct."
,,No moc moudrý z toho nejsem. Tak dobře, stejně teď nemůžu na nohu, tak jdeme luštit."
Otáčím na první stranu. Staré písmo přímo hypnoticky přitahuje zrak. Mám pocit, jako kdyby mě pohlcovalo. Nedpkážu odtrhnout oči, věty už se nezdají tak nesrozumitelné, dávají mi smysl. Před očima mi vznikají obrazy…
Prostory okolo mě se rozmazávají, rotují, mám pocit že jsem vtahován do jakéhosi víru. S každou další přečtenou větou, se to zhoršuje. Ztrácím pojem o čase. Míjí mě rotující barevné obrazce, pak se vír zklidňuje a já vidím krajinu. Kde to jsem?
Zjišťuji, že nemohu udělat krok. Jen se můžu rozhlížet. Stojím uprostřed zelené pláně, nedaleko šplouchá velké jezero. Svítí slunce, je tu uklidňující atmosféra. Znám tohle místo, ale nedokážu jej pojmenovat, ani zařadit.
Čas začíná plynout, roky se stávají vteřinami, pak začíná čas opět zpomalovat. Na místo přichází lidé, nevidí mě. Čas plyne a objevují se zde domy. Nejprve malé, jednoduché příbytky, postupně se osídlení rozrůstá.
Můj pohled sklouzne k jednomu z okolních lesů. Vidím na prostorné mýtině jakousi kamennou podobiznu, hrubě otesaná socha. Zpodobňuje sedící nelidskou postavu, rozeznám složená křídla, rohatou hlavu… Okolo několik uctívačů, přinášejících oběti…K obětování unášejí obyvatele vyrůstajícícho města…
Čas se zase mění, vím že vypukla válka. Na dohled města se buduje prostorný zajatecký tábor. Válka končí, tábor se přestavuje na vězení…Přichází mor…buduje se klinika…Město se mezitím rozrostlo. Do vězení se umisťují vážné případy…Časté rozsudky smrti, kati své nástroje omývají v potocích…K soše v lese, se vracejí uctívači…
Čas opět letí. Když zpomaluje, vidím na jezeře výletní loď…Potápí se, slyším křik cestujících, který pomalu ve vodě utichá…Probleskne podoba démona s kozí hlavou…Čas letí…Na obětní mýtině vyrůstají zvláštní bílé rostliny, uctívači, kteří se zde ukrývají už celá staletí, je sbírají…Staví se sirotčinec…Množství obřadů u sochy vzrůstá. Vidím kůl, plameny olizující malou holčičku, křičící bolestí, smrt pro ni nepřichází…Nad kůlem se mihne rozmazaná silueta okřídleného démona s kozí hlavou…
Čas znovu pokročí…Chlápek hledající ve městě svou dceru, jeho boj s oním rohatým démonem, požár hotelu, neznámý muž pátrající po své manželce a pak kdosi, kdo se probudí v lese…bloudí městem, nemůže pryč, bojuje o život…zachraňuje ho dívka, nad ní se vznáší onen démon a vztahuje po ní ruku…
Obrazy se ztrácejí, mizí celé prostředí, začínám si uvědomovat sebe a hlavně bolest. Probírám se, cosi se mnou strašně škube a vnímám něčí křik…
,,Prober se, slyšíš? Sakra Time, vzpamatuj se!"
S cuknutím se posadím, rozklepaně rozhlížím a snažím se zjistit, kde to jsem. U mě klečí Will a drží mě za rameno. Vypadá dost vyplašeně.
,,Zaplať pánbůh! Myslel jsem, že jsi úplně mimo!" křičí.
,,Co…co je? Co se stalo?!" ptám se zmateně a snažím se urovnat si myšlenky.
,,Já nevím…četl jsi v té knize, pak dostal úplně nepřítomný pohled, nepřirozeně se ti rozšířily zornice, padnul jsi na zem, třásl se, házel sebou…Myslel jsem že jsi dostal epileptický záchvat," vysvětluje Will.

Kam dál