Aldarisův blog s tématikou (nejen) Silent Hillu, ale i mých vlastních literáních pokusů a úvah.

Nesplněný slib 5. část

7. března 2013 v 12:01 | Aldaris |  Toluca prison Library
Angela jde pomalu ke mně. Zdá se, že mě nepoznává.
,,Mami, mami…hledala jsem tě! Zůstala jsi už jen ty! Možná potom už budu mít klid…"
Zmateně couvám zpět ke dveřím.
,,Mami, proč utíkáš? Ach…promiň, nevím proč a jak, ale spletla jsem si tě s matkou."
To se mi ulevilo. Nechci zabít dalšího člověka jako Eddieho…
,,Omlouvám se," pokračuje. ,,Díky že jsi mě zachránil… Ale asi bych byla raději, kdybys to neudělal. I matka to říkala, že jsem si zasloužila co se stalo."
,,Ne Angelo, to není pravda! Nemůžeš se z toho vinit!"
,,Nelituj mě, nezasloužím si to. Nebo myslíš, že mě můžeš zachránit? Budeš mě milovat, starat se o mně? Zahojit všechna má trápení?"
Nevím co říct. Ani co si myslet.
Smutně se usměje: ,,Jamesi, vrať mi ten nůž."
,,Ne, nevrátím," odpovím pevně.
,,Necháváš si ho pro sebe?"
Zavrtím hlavou: ,,Nemohl bych se zabít…Uf, je tu horko jako v pekle!"
,,Ty to taky cítíš? Já to tak cítím pořád…"
Angela se otočí a po schodišti vstoupí do plamenů. Než stihnu cokoli udělat, úplně ji pohltí. Ale místo strašlivé smrti, se nic nestane. Zdá se, že jí nepálí, neubližují. Spíše očišťují. Stoupá po schodech výš a výš… Pokusím se jít za ní, ale ten žár mě hodí zpět. Mě nejsou určeny…
Pro Angelu to nejspíš končí. A jelikož ji plameny nepálí a schody vedou nahoru, možná i šťastně. Druhý smutný příběh se uzavřel. Skončil Eddieho, teď Angely a co ten můj?
Projdu dveřmi zpět a doufám, že najdu jinou cestu. Žár zmizí. Jen tak se otočím… Dveře zmizely! A oheň taky! Zase ty zaprášené schody do haly! Po Angele ani stopy. Už pro ni snad peklo skončilo a má se dobře… Aspoň k někomu je to prokleté město milosrdné…
Vracím se do haly, ale jak hledám, jak chci, bloudím a nemůžu najít schody do nejvyššího patra. Do prvního ano, ale kde jsou do druhého…
Zrovna vejdu do restaurace, které vévodí velikánský klavír. Něco mi to připomene. Mary také občas hrála. Moc jí to nešlo, ale já ji rád poslouchal…
Klavír cinkne a vytrhne mě z myšlenek. Pořádně mě vylekal!
Zpoza klavíru vyskočí Laura! Kde ta se tu vzala…
,,Cha cha! Lekl ses?!
,,To máš tedy pravdu," uleví se mi. Docela rád ji vidím. Kromě toho zavření v nemocnici, mi nic vážného neprovedla. A o těch příšerách tam, asi nevěděla.
,,Pořád nemůžu Mary najít," posmutní Laura.
,,A odkud ji znáš?" zajímá mě.
Laura beze slova z kapsy vytáhne dopis a podá mi ho. Zvědavě jej čtu: Má nejdražší Lauro, nechávám ti tento dopis u Rachel, aby ti ho předala až odejdu. Jsem teď hodně daleko, na tichém, překrásném místě. Přeji ti brzké uzdravení, Lauro. Nebuď moc na sestřičky tvrdá. A Lauro, co se týká Jamese, já vím že ho nenávidíš, protože myslíš, že na mě není hodný, ale dej mu prosím šanci. Je pravdou, že bývá někdy nevrlý a moc se nesměje, ale uvnitř je to báječný člověk. Lauro, mám tě ráda jako vlastní dceru. Nebýt té nemoci, adoptovala bych tě. Šťastné osmé narozeniny, Lauro. Navždy tvá kamarádka Mary…
Vracím jí dopis: ,,Lauro, kolik je ti let?"
,,No brzy mi bude devět… Mám ještě jeden dopis od Mary. Chceš ho číst?"
,,Ano," vyhrknu.
Začne šátrat po kapsách. Je čím dál nervóznější.
,,Sakra, musel mi vypadnout! Musím ho najít!"
,,Lauro, počkej, Lauro! Je to nebezpečné!"
Nevšímá si mě a uteče. Neběžím za ní. Umí se o sebe postarat. Pochybuji že ho najde, kdoví kde jí vypadl.
Odejdu z restaurace druhým vchodem a ocitám se v chodbě s pokoji. No to je super, zase jsem si pomohl! Odejdu do haly s výtahem a náhle stojím vedle schodiště do druhého patra. Jako by se tu zničehonic zjevilo. V tomhle hotelu už si i zdi dělají co chtějí…
Vycházím po něm nahoru. Co mě čeká v tom pokoji? Bude tam skutečně Mary? Nebo je to jen zoufalé přání a naděje…
,,Jamesi…" odkudsi zazní. Co to…Znělo to jako Maryin hlas! Zpoza zdi… Určitě to šlo z toho pokoje!
Sprintuji po schodišti a řítím se chodbou k pokoji 312. Stojím před dveřmi. Zevnitř není nic slyšet. Dotknu se kliky a pomalu otevírám dveře v očekávání, co spatřím. Světla je tu dost, okno a dveře na balkon, jako by je někdo právě umyl.
Skříň, bílé zdi, televize, video, noční stolky, veliká postel a na ní…
Nikdo. Zhola nic. Pokoj je prázdný. V co jsem taky mohl doufat? Mary přece před rokem zemřela, nemůže tu být. Kdoví kdo si ze mě tím dopisem vystřelil… Šmátrám po onom dopisu v kapse a není tam. Nemohl mi vypadnout, kapsa byla zapnutá. Zmizel…
Najednou mi vypadne videokazeta. Aspoň se na ni podívám, pokud jde elektřina… Zkusím zapnout televizi a s údivem zjišťuji, že elektřina funguje. Video funguje také. Zasunu kazetu, sednu si do křesla a zvědavě čekám.
Pak se objeví obraz. Je na něm Mary, jak stojí u okna a usmívá se.
,,Už zase natáčíš, no tak, nech toho. Miluji tohle místo. Je tu tak krásně! Prý je to tu posvátné. Jamesi, slib mi že mě sem zas někdy vezmeš…"
Mary náhle dostane záchvat kašle.
Obraz se začne třást, šumět a náhle jej vystřídá cosi jiného. Je to velmi nekvalitní, obraz skáče chvílemi zašumí. Dá se špatně rozeznat, co na něm je.
Rozeznám postel, na ní Mary a kdosi nad ní. Není mu vidět do obličeje… Zdá se, že s ní mluví… Pohladí ji po tváři… Sáhne po polštáři… Ne! Přikládá jí ho na obličej a začne ji dusit! Mary se chabě brání, nemá sílu a po chvilce znehybní. Pak obraz zašumí znovu a ztratí se. Na kazetě už více není.
Sedím v křesle a hlavu mám sklopenou. Jak je toto vůbec možné…To nemůže být pravda… Nahmatám nůž od Angely a prohlížím si ho. Chtěla mi ho vzít. Já povídal, že se nikdy nezabiji. Opravdu to dokážu? Nechce se mi žít…
Cvaknou dveře.
,,Tady jsi! Všude jsem tě hledala!"
Nevzhlédnu, po hlase poznám Lauru.
Pokračuje: ,,Našla jsem dopis. Našel jsi ty Mary? Jestli ne, tak půjdeme, ano? Už jsem z toho chození unavená."
,,Lauro, Mary je pryč. Zemřela."
Nevěří: ,,Lžeš! To je lež!"
,,Bohužel je to pravda…"
Laura posmutní: ,,Byla Mary nemocná, proto umřela?"
,,Ne, já jsem ji zabil…"
Laura vykulí oči a snaží si to srovnat. Pak mě začne zoufale tlouct: ,,Vrahu! Nenávidím tě! Vrať mi ji! Proč jsi to udělal? Chci Mary zpátky! Věděla jsem to, nezáleželo ti na ní!"
Co jí mám odpovědět? Tak mizerně jsem se ještě necítil…
Laura plačtivě pokračuje: ,,Pořád na tebe čekala… Proč? Proč?"
,,Je mi to moc líto, ale Mary už není. Odpusť mi Lauro…"
Laura se otočí a beze slova odejde z pokoje. Zhrouceně sedím v křesle. Měl bych to se sebou skončit… Nic jiného si nezasloužím. Já, nemohl jsem se na to dívat… hrozně trpěla, nebyl jsem schopen jí pomoci. Trápila se a mě to ničilo. Tak jsem ji zabil a nějak si namluvil, že zemřela před třemi roky na nemoc. Ale to není tak dlouho…nanejvýš ten rok… Odpusť mi Lauro…odpusťte mi všichni… I ty Mary…
Nemám sílu se zabít. Vezmu brokovnici a mířím ke dveřím. Je mi fuk co se stane. Na ničem už nezáleží… Kdybych aspoň Lauře tolik neublížil…
Vysílačka, kterou mám od toho místa kde jsem našel mrtvého policistu, začne šumět… A slyším hlas…Zní jako Mary…
,,Jamesi, kde jsi…jsem tady! Ty mě nenávidíš? Čekám na tebe… Prosím, pojď ke mně…Nesnášíš mě? Proto nejdeš? Pospěš si, ztratil ses? Jsi blízko? Čekám blízko, Jamesi…"
Snažím se to ignorovat, ale nejde to. Co kdybych skočil z toho balkonu? Bylo by to rychlé a nezašpinil bych pokoj… Jak vůbec mohu žít s myšlenkou, že jsem zabil člověka, kterého jsem miloval, on miloval mně a přísahal, že s ním budu trávit dobré i zlé? Možná jsem horší člověk než Eddie…Z něj šílence a vraha udělali, ale já…Vlastním sobectvím se vrahem stal sám…
Když odejdu z pokoje, rádio ztichne. Hotel se změnil. Střecha tu není, všechno mokré a zčernalé od ohně. Scházím po schodech dolů, ale cesta do vstupní haly a recepce, je zazděna. Místy umístěny pásky s nápisy Kvůli požáru uzavřeno a podobně. Hotel vyhořel? Předtím byl v pořádku…Ale co, to je jedno. I ta budova se zbláznila…Zdi si dělají co chtějí.
Všechny dveře a průchody jsou zazděné. Cosi mě vede jen jednou cestou. Vyústí do přízemí. Nevím proč, ale nějak to poznám. Postupně dojdu k velikánským železným vratům. Co zase znamená tohle?
Se zaskřípáním se otevřou a vkročím do podivné prostory. Stěny železné a orezlé, podlahu pokrývá koberec. Strop vysoko a pod ním naproti vchodu…
Široká římsa, ze které slyším křik. Ach ne… V železné konstrukci visí hlavou dolů Maria a prosí mě o pomoc. A vedle konstrukce stojí…
Pyramiďák. A není sám. Na druhé straně stojí druhý, navlas stejný! Jsou dva! Tak to je jasné…proto jsem ho tolikrát za sebou potkával na různých místech! Pronásledovali mě oba dva a já předpokládal, že jde jen o toho samého!
,,Jamesi! Pomóc! Pomoz mi…prosím!" křičí ubohá Maria.
Jeden z Pyramiďáků přejde ke konstrukci a pozvedne bodák.
,,Ne! Už ne, ty hajzle! Chcete přece mně! Nech ji na pokoji!"
Monstrum jako by bylo hluché. Chladnokrevně bodne zbraň Marii do zad, až jí vyjede z hrudi. Ta s hlasitým výkřikem bolesti a zoufalství, umírá.
Rezignovaně padnu na kolena a koukám do země. Už mi to všechno zapadá.
,,Potřeboval jsem potrestat. Potrestat za ten hrozný čin. To proto jsem vás dva potřeboval. Proto jste se zrodili z mého nitra. Mého svědomí… Abych dostal to, co mi patří… Ale s tím už je konec. Musí to skončit. Potrestán jsem byl. A musím se s tím vyrovnat!"
Vstanu a vidím že Pyramiďáci stojí vedle mě. Z každé strany jeden. Musím být rychlý. Utíkám k protější stěně a mířím brokovnicí na jednoho z nich. Vystřelím a s obludou to cukne vzad. Mezitím ke mně doběhne druhý. Mám co dělat, abych uskočil před dlouhým bodákem. Střelím jej taky a prchám. První monstrum se vzpamatovalo a žene se za mnou. Střílím znova. Druhý se přihnal zezadu a zaútočil. Sice uhnu, ale ne dost rychle. Bodec projede kolem mého boku, roztrhne bundu a škrábne mě po těle. Syknu bolestí.
Střelím jej do hlavy. Cinkne to o jeho masku, ale zůstane trochu otřesený. A už zase prchám. Hernajs, brzy budu mít prázdno a unavím se. Už teď sotva běžím…
Střílím jako šílený do obou oblud, až mám zbraň prázdnou. Běžím podél zdi a šátrám po nábojích. Několik mi jich upadne. Monstra se mi snaží zahradit cestu, ale nejsou tak rychlí jako já a kličkuji mezi nimi. V jednu chvíli málem jedna z oblud bodne svého kolegu.
Povede se mi naládovat a střílím znovu. Dalších sedm ran venku. Zbývá už jen pět patron. Dostanu dalších pár škrábanců a těžce dýchám. Za chvilku nebudu tak mrštný a bodák jednoho z nich, mě nabodne jako jednohubku.
Střelím bližšího Pyramiďáka do masky, pak ještě jednou, chystám se k dalšímu výstřelu, když příšery udělají něco naprosto neočekávaného.
Pyramiďáci se otočí, dojdou do středu haly, bodáky udělají do podlahy důlek. Co to je zase za čertovinu? Stoupnou si, tupý konec zbraně zapřou do důlku, hrot namíří na hrdlo a nabodnou se na něj. Oba.
Obezřetně čekám a nepřiblížím se. Je to nějaká past? Zpod masek vytéká krev. Opatrně se k nim přiblížím. Ani se nepohnou. Troufnu si ještě blíž a dokonce do jednoho strčím svou zbraní. Nic. Pyramiďáci jsou doopravdy mrtví. Proč tu sebevraždu spáchali, netuším. Mohli mě přece zabít?! Nechybělo už mnoho…
Nebudu nad tím více dumat, stejně na nic nepřijdu. Radši odsud odejdu. Snad je to konec. Pohlédnu na římsu. Maria tam pořád visí, ale je mrtvá…I kdybych tam nějakým neznámým způsobem vylezl, nemohu pro ni nic udělat.
Vedou odsud dál dvoje vrata. Jedny otevřu a vejdu do další ohořelé hotelové chodby. Vedou do ní i ta druhá vrata…
Přímo naproti vratům, je na zdi v nadživotní velikosti cosi, co vypadá jako obličej v největším utrpení…Vypadá jako Mary…Brrr!
Chodba se různě klikatí, až končí dveřmi. Projdu a stojím v pokoji. Nebo spíše v knihovně. Není tu nic zvláštního, jen na psacím stole u okna je rádio se sluchátky. Cosi mě nutí, abych si je nasadil. Zapnu rádio. Ve sluchátkách se ozve můj hlas: ,,Mary zemře?! To nemyslíte vážně!"
A další hlas odpovídá: ,,Je mi opravdu líto…"
,,Ale vy jste doktor! Léčit lidi je vaše práce!"
,,Prosím uklidněte, se. Udělali jsme maximum. Ale na její onemocnění stále neexistuje účinná léčba."
,,Kolik jí ještě zbývá času?"
Doktor odpoví: ,,Obávám se, že to nevíme přesně. Maximálně tři roky, minimálně šest měsíců. Přesně určit to nejde…"
A to je vše. Rádio oněmní. Za oknem se vznáší nemocniční postel… Odcházím. Proč to nekončí? Pyramiďáci jsou mrtví, já vím co jsem provedl a byl jsem trestán celou dobu! Lituji toho, tak proč není konec?!
Protějšími dveřmi se dostanu do dlouhé, vlhké a úzké chodby, naplněné slabým mlžným oparem. Jak jdu dál, odněkud mluví hlasy:
,,Co chceš, Jamesi?"
,,Přinesl jsem ti květiny…"
,,Nechci žádné pitomé kytky! Běž pryč!"
,,Mary, co to říkáš?"
,,Koukej, vypadám hrozně! Vypadni odsud! Nech mě na pokoji, stejně budu brzy mrtvá! Možná zítra, možná pozítří! Kdyby mě zabili, bylo by to lepší! Ale asi nemocnici ze mě plyne tučný zisk…proto mě nechávají naživu! Ty jsi ještě tu? Řekla jsem, abys vypadl! Jsi snad hluchý? Zmiz a už se nevracej!"
Maryin hlas se změní v pláč: ,,Jamesi, počkej, nechoď. Zůstaň se mnou! Nenechávej mě samotnou…Já to tak nemyslela! Prosím, řekni že to bude v pořádku…Řekni že neumírám, pomoz mi!"
Hlas ztichne. Já už to nevydržím, zblázním se! Skončí to někdy? Asi se mám zabít, dokud to neudělám, možná se to bude opakovat stále dokola…
Mezitím dorazím na konec chodby. Železné dveře vedou na rezaté požární schodiště, jenž vede pouze nahoru. Prší. V Silent Hillu prší. Ale mlha nezmizela.
Schodiště vede na střechu, spíše to, co z ní zbylo. Jakmile na ni vstoupím, schodiště se zřítí. Není cesty zpět. Po požáru tu toho moc nezbylo, ani jedna zeď. Spíše jen kousky. Z jednoho ohořelého okna hledí ven nějaká žena. Má stejné šaty jako Mary na mé fotce…
Jdu k ní.
,,Mary?"
Otočí se. Ale vůbec se neusmívá. Navlas vypadá jako Mary, i stejný účes a všecko, ale není to ona…cítím to…
,,Už zase?! Zase jsi se spletl?"
,,Mario! Co tu děláš?"
,,Mary je mrtvá, tak co pořád blázníš?! Já jsem tu pro tebe, budu tě milovat a dělat co budeš chtít! Tak proč mě pořád nenávidíš?!"
,,Chci Mary! Jdi pryč! A ty nejsi ani Maria, ta tak zlá nebyla! Jsi nějaký odporný přízrak, další z tohoto odporného místa!"
V tu chvíli začne odhalovat svou pravou podobu. Rysy se mění, tělo deformuje. Vlasy mizí. Nahrazují ji odporné pařáty, démonický obličej, zrůdné tělo a visí v železné konstrukci, v takové, ve které zabíjel oběti Pyramiďák.
,,Zabiju tě Jamesi!" zakřičí démonickým hlasem a letí ke mně.
Začnu utíkat k protějšímu okraji střechy. Vypálím z brokovnice poslední náboje a pak ji zahodím. Vyndavám pistoli. Od monstra ke mně náhle letí mrak netopýrů, či co to je. Úplně mě obklopí, srazí na zem a kouše, škrábe, tahá za vlasy. Po chvilce zmizí, ale to je obluda u mě. Znetvořenýma nohama visícíma z konstrukce mi sevře hrdlo a začne dusit. Zvednu pistoli a střílím jí do obličeje. Pustí mě a bolestivě zaúpí…Maryiným hlasem…
Zhluboka se nadechuji, ale to už po mně znova sahá. Nemám čas přebít a kvůli jejímu důkladnému kopanci upustím pistoli. Zbývá mi jediná zbraň…
Z opasku vytáhnu nůž od Angely a vrhnu ho po obludě. Nikdy jsem nožem neházel, nešlo mi to. Ale jakoby se sám a ochotně zamířil obludě přímo do srdce. Ta zasípe a s rachocením padne na zem. Hýbe se a neumírá. Ale už mě neohrozí.
,,Jamesi…Jamesi…Jamesi…" opakuje Maryiným hlasem bolestně stále dokola.
Nabiju pistoli a jednou ranou do hlavy, ji dorazím…
Okolo jezera mířím zpět cestou, kterou jsem přišel. Mlha nezmizela, ale já se cítím mnohem lehčí. Za ruku držím Lauru, která vedle mě rozpustile poskakuje. Asi to pochopila a odpustila mi. Nebo zasáhla vyšší moc. Čekala před hotelem. Po zabití obludy se náhle hotel vrátil do ohořelého stavu, jaký ve skutečnosti je. Mrtví Pyramiďáci zmizeli a tělo Marie také. Zazděné části byly volné a já bez překážek vyšel ven. S Laurou míříme k mému autu.
,,Jé, já na něco zapomněla!" vykřikne Laura.
,,A na copak? Doufám, že se kvůli tomu nemusíme vracet do Silent Hillu."
,,Ne to ne. Ten druhý dopis od Mary. Našla jsem ho. Na, přečti si ho."
Vezmu si jej. Stojí v něm:

V mých neklidných snech vidím to město, Silent Hill.
Slíbil jsi, že mě tam zase vezmeš, ale nikdy jsi to neudělal.
Tak jsem tam teď sama. Na našem oblíbeném místě.
Čekám na tebe...
Čekám na tebe, aby jsi mne navštívil. Ale ty stále nepřicházíš.
A tak dál čekám, uvězněná ve slupce své bolesti a samoty.
Já vím, že jsem ti provedla hroznou věc. Něco, co mi nikdy
neodpustíš. Přála bych si, abych to mohla změnit, ale nejde to.
Je mi do pláče a cítím se tak nepříjemně, čekajíc na tebe.
Každý den civím na praskliny ve stropě a jediné, na co myslím, je,
jak je to všechno nespravedlivé.
Dnes přišel doktor. Řekl mi, že můžu na krátký čas domů...
Není to tím, že bych se cítila lépe. Je to prostě tak, že tohle
může být má poslední šance. Myslím, že víš, co tím chci říct...
I tak jsem šťastná, že budu doma. Strašně se mi po tobě stýskalo.
Ale já mám strach, Jamesi. Bojím se, že ty ve skutečnosti nechceš,
abych se vrátila domů.
Kdykoliv mne přicházíš navštívit, poznávám, jak je to pro tebe
těžké. Nevím, jestli mne nenávidíš, nebo lituješ. Nebo jsem ti
prostě odporná...
Je mi to hrozně líto... Když jsem se poprvé dozvěděla, že zemřu,
odmítala jsem to přijmout. Byla jsem stále tak rozčilená a jedovatá
na všechny ty, které jsem nejvíc milovala.
Zvlášť na tebe, Jamesi.
Proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš.
Ale chci, abys věděl tohle, Jamesi. Budu tě vždy milovat.
I když náš společný život musel skončit takhle,
nikdy bych jej nevyměnila za nic na světě.
Prožili jsme spolu několik nádherných let...
No, tento dopis se stává příliš dlouhým a tak už se rozloučím.
Řekla jsem ošetřovatelce, aby ti ho dala, až tady nebudu.
To znamená, že když ho čteš, jsem už mrtvá.
Nemůžu ti přikázat, abys na mne vzpomínal, ale nemohla bych unést,
kdybys na mne zapomenul.
Ty poslední léta, co jsem byla nemocná... Strašně mne mrzí, co jsem
udělala tobě, udělala nám...
Dal jsi mi tak mnoho a já jsem nebyla schopna vrátit ani jediné...
Proto si přeji, abys žil dál pro sebe.
Dělej, co je pro tebe nejlepší, Jamesi.
Jamesi...

Udělal jsi mne šťastnou...

Dojme mě to. Milovala mě víc, než jsem myslel… Snad se v tom Nebi, nebo co po smrti vlastně je, má dobře. Vrátím dopis Lauře.
Dítě se na mě usměje: ,,Už je po všem, viď? Mary je dobře."
,,Ano, je. Stále nechápu, že se ti nic nestalo. Jak ses bránila těm monstrům?"
,,Jakým monstrům? Neviděla jsem vůbec nic, jen opuštěné město bez lidí…"
Nebudu se více divit. Už to stačilo. Bylo to určeno jen někomu… Laura za nic nemohla, tak město nemělo důvod ji trápit…
Mezitím dojdeme ke schodům na parkoviště. S úlevou shledám, že tam mé auto ještě je. Otevřu a s úsměvem řeknu Lauře: ,,Víš že jsi ještě malá na to, abys seděla vpředu?"
Zaškaredí se: ,,Jen počkej až vyrostu!"
Minutu nato, opouštíme Silent Hill.




Konec
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama